KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit
V karlovarské Hlavní soutěži se letos sešly dva snímky, které se sice tematicky a tonálně výrazně liší, oba však hledají (a částečně také nalézají) osobní svobodu v sexuální otevřenosti a vztahové volnosti. Zatímco v česko-polských Hranicích lásky (Tomasz Wiński, 2022) ohledává partnerská dvojice možnosti nemonogamního soužití z čisté zvědavosti, opozdilé coming of age drama Vlastní pokoj (Ioseb "Soso" Bliadze, 2022) vidí individuální sexuální rebelii hrdinky jako jediný způsob, jak se poprvé v životě vymanit ze závislosti na tradičních strukturách současné gruzínské společnosti. Vedle zájmu o tvárnost lidské sexuality mají filmy společné ještě to, že se na vývoji jejich scénářů podílely představitelky hlavních rolí Hana Vagnerová a Taki Mumladze, a zejména pak, že přes veškerou nahotu a vzdechy zobrazují sex nezáživně a stejně jako nesčetně filmů před nimi.
Kolem Wińského romance se kumuloval mrak provokace už dlouho před jeho premiérou – načervenalý plakát se spletencem nahých těl, propagace takzvané „erotické love story“ a režisérův manifest hlásící se k nové intimitě v českém filmu avizovaly zážitek skoro srovnatelný explicitou a intenzitou Gaspara Noého. Navíc po smělé krátkometrážní jednohubce o foot fetiši Jiří pes uprchlík (2019) bylo takové očekávání snad ospravedlnitelné. A během několika prvních postelových scén Hranice lásky opravdu překračují schematické obrazy sexu před kamerou. A to především díky zdánlivé ledabylosti, s níž akt snímají postavy samotné. Hanka a Petr si totiž vzpomínky rádi zaznamenávají na mobilní telefony, skrze jejichž objektivy na jejich důvěrné chvíle hledíme také. Nedbalé natáčení bez stativu a péče o kompozici tak často skončí jen rozostřeným záběrem na záhyby trička nebo rovnou zalehnutím aparátu, které doprovází jen šepot a vzrušené zvuky. Právě tento „nezájem“ o filmového diváka dodává sekvencím atmosféru nepředstírané intimity, která nepotřebuje být doslovná, aby byla přesvědčivá.
Jakmile se však dosud monogamní vztah Hanky a Petra otevře i dalším lidem a fyzickým zkušenostem, jemnocit kamery se urychleně vytratí a dále už sex probíhá jen od pasu nahoru jako mechanická činnost ilustrovaná změtí zpocených a rytmicky se pohybujících zad. Jako by autor najednou zapomněl námět vlastního díla a odsunul jej na vedlejší kolej pro nedostatek atraktivního materiálu. Podobně protichůdně vzhledem k zaměření snímku působí i kontext, v jakém Wiński představuje polyamorii a jedince, kteří v takovém uspořádání žijí. Ze společné domácnosti dvou polyamorních párů si dělá snadnou kořist, když je s vidinou komediálního účinku líčí jako skupinku křečovitě se usmívajících podivínů, jež by do svého domova bez průtahů přijali naprostého cizince. Vztahová nesvázanost je tak přípustnější a legitimnější, když se jedná o experiment „normální“ monogamní dvojice, mezitímco otevřenost čtveřice dospělých v konsenzuálním svazku už začíná být podezřelá a něčím patologická.
Jistou rozpačitostí z hlediska práce s nenormativním milostným poměrem trpí také Vlastní pokoj, vyprávění o čtyřiadvacetileté Tině snažící se v soudobém Tbilisi prvně postavit na vlastní nohy bez opory v podobě partnera nebo nejbližší rodiny. Nastěhuje se do bytu k bezprostřední a volnomyšlenkářské dívce Megi, jež ji zpočátku pobuřuje jenom tím, že chodí po obývacím pokoji nahá. Postupem času (a též v důsledku množství vypitého alkoholu a dalších omamných látek) ale spolubydlící k Tině začne pociťovat víc než jen přátelskou náklonnost, což vyústí do okamžiku, kdy notně podroušenou, zpola svlečenou a sotva reagující hrdinku v podstatě sexuálně zneužije. K fyzickému sblížení dívek poté dojde ještě jednou – teď již s Tinou při plném vědomí a schopnou iniciovat kontakt – když se tak protagonistka pokouší zpracovat a vytěsnit žal ze smrti blízké osoby. Sporný samozřejmě není fakt, že Bliadze takový poměr zařazuje do Tininy cesty za nalezením obrysů vlastní osobnosti, ale následné rámování queer sexu jako kamarádské výpomoci a momentálního poblouznění, které nemá stejnou platnost a dopad jako v případě heterosexuální známosti.
Nakonec nejzajímavější a nepříjemně subverzní erotickou podívanou na festivalu zatím nabízí argentinský uchazeč o cenu v sekci Proxima, rozvláčná observace toxické maskulinity a jejích následků v neklidném Přes čáru (Marco Berger, 2022). V něm neskrývané sexuální napětí mezi partou testosteronem nabitých mladíků nabobtná do tak nesnesitelných rozměrů, že se pro některé z nich stane životu nebezpečným.