Úvod k tématu: Extrémní kinematografie

Navrhujeme vyhodit do povětří filmové školy a už nikdy netočit všechny ty nudné filmy. Zastáváme názor, že smysl pro humor je základní princip, jímž sešlí akademici opovrhují, a že na film, který nešokuje, se ani nemá cenu dívat. Veškeré hodnoty musí být zpochybněny. Nic není svaté. Vše musí být přehodnoceno, abychom se osvobodili od víry v tradice. Navrhujeme prolomit všechna tabu našeho věku tím, že budeme co nejvíc hřešit. Ukážeme krev, hanbu, bolest a extázi, jaké si dosud nikdo nedokázal představit… Tak zní některé z pasáží manifestu newyorského undergroundového hnutí Cinema of Transgression, jež by platily i pro mnohé filmy s přívlastkem „extrémní“.Většina diváků si takovou tvorbu spojí nejspíš s trendem, který „extrémnost“ hrdě vystavil na odiv již ve svém názvu. Na sklonku minulého století se začalo mluvit o skupině autorů a děl, pojmenované New French Extremity, v čele s osobnostmi jako Bruno Dumont, Gaspar Noé, Philippe Grandrieux či Catherine Breillat.

Extrémní film je však kategorií podstatně širší a také starší. Jeho kořeny sahají dokonce ještě dál než do roku 1985, kdy Nick Zedd sepsal zmiňovaný manifest a provokoval svými buřičskými snímky. Všechna tato díla – ať už z okruhu avantgardy, umělecké kinematografie, komerční tvorby nebo exploatace – nicméně v různém smyslu propojuje předpoklad „transgrese“, tedy překračování hranic z hlediska morálky, vkusu či obecně sdílených společenských hodnot. K překračování hranic mohou tyto snímky přistupovat jako k záměrně šokující atrakci (třeba i za účelem zvýšení komerčního potenciálu) nebo naopak ve snaze vypovídat kontroverzní formou o nesnázích reálného světa.

Téma o extrémní kinematografii nabízí spíš peprný cinefilní průhled do několika oblastí, kde se této tvorbě (někdy i navzdory nepříznivým okolnostem) dařilo, a do různých historických etap, v nichž se vyvíjela. Současně je zajímavé uvažovat nad tím, co naznačují některé z textů: nad postupnou proměnou představ o extrémnosti nebo nad prolínáním jejích prvků do mainstreamu. Mimo jiné právě tuto otázku nastoluje text Antonína Tesaře o hororových filmech reflektujících „mytickou auru“, jež se utvořila kolem některých legendárních „krváků“ ze sedmdesátých a osmdesátých let. K hororu se vztahuje i následující text Martina Svobody věnovaný Luciferu Valentinovi a jeho vlastnímu subžánru „vomit gore“, do nějž se promítají režisérovy sexuální záliby, ale i palčivé společenské problémy.

Pronikání extrémních motivů do filmového středního proudu se dotýká také článek Ondřeje Pavlíka, jenž se na příkladech snímků Život Adèle (2013) nebo O těle a duši (2017) zabývá i extrémností jakožto distribuční či festivalovou strategií, jak k určitým dílům přitáhnout pozornost. Poslední dva příspěvky pak poodhalují starší historii extrémní kinematografie. Bianca Krajčovičová přibližuje hnutí Cinema of Transgression zejména z perspektivy reprezentace sexuality u klíčových autorů a autorek jako Richard Kern či Tessa Hughes-Freeland. Do šedesátých a sedmdesátých let se vrací příspěvek Rudolfa Schimery o fenoménu japonského pinku eiga, které posouvalo hranice ve vyobrazení násilí a sexu na filmovém plátně a z něhož autoři (nejen asijských) extrémních filmů čerpají inspiraci dodnes.