Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava
Třetí režijní počin Louise Garrela jej opět zastihuje i v herecké poloze. Jeho alter ego jménem Ábel se objevilo už v předchozích filmech Dva přátelé a Věrní nevěrní, očekávat jej můžeme i v připravovaném snímku se zatím nepřeloženým názvem L’innocent. Garrel se netají obdivem k Françoisi Truffautovi i jeho dvornímu herci Jeanu-Pierru Léaudovi, který napříč pěticí filmů ztvárnil Antoine Doinela, Truffautovo částečně autobiografické alter ego. Obdobně Garrel vykresluje svého Ábela napříč filmy v různých životních etapách – ve Dvou přátelích jako pomocníka nesmělého kamaráda, toužícího zaujmout vysněnou dívku, ve Věrných nevěrných zase jako pasivní vrchol složitého milostného trojúhelníku. Právě v tomto snímku z roku 2018 Ábel nakonec dobyl srdce své vytoužené Marianne, s níž se jal vychovávat svérázného chlapce Josepha – a toto trio postav sleduje děj Křížové výpravy, odehrávající se zhruba pět let po Věrných nevěrných.
Konformní Ábel postupem času ještě zpohodlněl a pod tíhou líně plynoucí všednosti nejeví větší zájem o svou ženu ani širší společenské přesahy. Čerstvě pubertální Joseph proniká nejen do problémů spojených s prvními láskami a vyrovnává se s obavami z budoucnosti. Navzdory svému mládí totiž uvědoměle reflektuje hrozby spojené s klimatickými změnami a na rozdíl od Ábela nechce nad globálními hrozbami jen odevzdaně mávnout rukou. Hned v úvodu se proto dozvídáme, že chlapec (stejně jako další děti z okolí) rozprodává množství rodinného majetku, aby mohl financovat ambiciózní nadnárodní projekt na zavodnění Sahary. Pro tento plán poměrně rychle získá i svou matku, nespokojenou s dlouhodobou životní i partnerskou nenaplněností.
Zatímco laxní rodiče jsou zpočátku odcizení od reality i jeden druhého, jejich aktivní dítě neváhá a koná. Garrel stejně jako v případě Věrných nevěrných spojil síly s loni zesnulým scenáristou Jean-Claudem Carrièrem, pro něhož se jednalo o jednu z posledních prací. Autorské duo se nechalo inspirovat Gretou Thunberg, jejíž hojně medializovaný newyorský projev ve filmu také zazní. Celý snímek tak lze chápat i jako zdramatizovanou verzi zmíněného projevu, podle něhož musejí děti rychleji vyrůst kvůli liknavosti dospělých – když rodiče nečinně přihlížejí, nastupující generace se chápe iniciativy. Dnešní děti o tento akcelerovaný vývoj možná ani nestojí, společenským tlakem jsou však k němu nuceny. Jak ale naznačuje úplný závěr filmu, i uvědomělý Joseph nadále zůstává hravým dítětem – přestože je o možnost nezkaleného dětství částečně připraven.
Navzdory zájmu o přesahová témata se však ukazuje, že mladí mají plné ruce práce beztak hlavně s intimními vztahy a často nevědomky opakují chyby svých rodičů. Sám Joseph se díky angažovanosti v environmentálním aktivismu ocitá v emočním rozpolcení mezi dvěma dívkami; podobnost s Ábelovou situací z předchozího filmu tedy nelze přehlédnout. Premisa o generačním rozporu v přístupu ke globálním problémům tedy postupně ustupuje vztahovým patáliím všech tří hlavních postav. Odlišný postoj Ábela a Marianne k nečekané výzvě tak není zapříčiněn ani tak oduševnělou sebereflexí, jako spíše využitím možnosti upnout se na novou životní náplň, když se každodennost stane příliš rutinní a předvídatelnou.
Prchavé minuty
Garrelův umírněný režijní styl nedává jasně najevo, zdali s počínáním dětí jednoznačně sympatizuje, anebo se (společně se zástupci rodičů) spíše pohoršuje nad jeho radikálností. Podobně víceznačně lze číst i závěr, nesporně odkazující jak na název snímku, tak i na nechvalně známý historický fenomén dětských křížových výprav. Garrel se díky tomu vyhýbá nařčení z jednorozměrné agitace a prostřednictvím dospívajících hrdinů s idealistickým pohledem na život určité řešení nabízí: Když se svého majetku dokážou vzdát i jindy sobecké děti a navzdory stále se vyvíjejícímu abstraktnímu myšlení dovedou nahlédnout ekologická rizika na několik dekád dopředu, proč bychom podobných kognitivních operací nemohli být schopni i my dospělí?
Stejně jako v předchozích Garrelových filmech se často střídá nálada jednotlivých sekvencí. Zatímco začátek připomíná postupně zrychlující rodinnou komedii, pasáž s houkáním poplašných sirén kvůli nebezpečným částicím v ovzduší působí (obzvláště v době doznívající pandemie) až mrazivě. Tonálně převládají momenty lehce posmutnělé konverzační komedie s až fantaskně zjednodušujícím pohledem na komplexní celosvětové fenomény – zatímco ve vykreslování mezilidských vztahů převažuje nevyřčenost a vrstevnatost, celoplanetární klimatická krize se vedle citových vzplanutí smrtelníků jeví jako čitelný a věrohodně řešitelný problém.
I díky skromné stopáži pouhých 67 minut se jedná o lehkonohou arabesku, jejímž ideálním uplatněním bylo uvedení ve speciální sekci loňského festivalu v Cannes – jako jediný hraný film vedle šestice dokumentů se totiž Křížová výprava dočkala premiéry v rámci sekce Cinema for the Climate. Navzdory sympatičnosti Garrelových režijních počinů i neprvoplánového zpracování klimatického tématu se Křížová výprava řadí po bok autorových předchozích děl a představuje příjemně plynoucí, leč poněkud prchavou vztahovou jednohubku.
Křížová výprava (La croisade). Francie 2021. Režie: Louis Garrel, scénář: Louis Garrel, Jean-Claude Carrière, kamera: Julien Poupard, střih: Joëlle Hache, hudba: Grégoire Hetzel, rají: Louis Garrel, Laetitia Casta, Joseph Engel ad., 67 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 28. 4. 2022).