Bond už není tím, kým býval
Kritik The Sunday Times Raymond Mortimer v roce 1963 napsal, že Jamesem Bondem by chtěl být každý muž a že strávit noc s ním by chtěla každá žena. Toho času už byl Bond literárním fenoménem a brzy se stal i filmovou ikonou – v kinech se zrovna promítala historicky první „bondovka“ Dr. No (1962), jež spustila mezinárodní boom filmů se špionskou tematikou, včetně napodobenin originálu. Zmiňovaný výrok si posléze přivlastnili nakladatelé, kteří jím zdobili obálky bondovských románů. Coby „výstižné motto“ ho stále citují také publikace analyzující Bondovy filmové podoby a pravděpodobně by se s ním ztotožnili i mnozí ze současných fanoušků série. I po šedesáti letech zůstává agent působící v britských tajných službách modelovou, oblíbenou a takřka nestárnoucí postavou.
Tuto výsostnou pozici si udržuje navzdory vlastní chameleonské podstatě, anebo právě díky ní. Dnešní Bond už není tím, kým býval v románech svého literárního stvořitele Iana Fleminga, respektive v době zahájení filmové série. V průběhu několika dekád byl na různých úrovních revidován, přezkoumáván, přepracováván – ať už ve spojitosti s Flemingovým dílem, s ohledem na herce a režiséry, kteří ho uvedli na filmové plátno, či ve vztahu k maskulinitě a ženám, jež ho neodmyslitelně obklopovaly. Stejně tak se měnily společenské a historické souvislosti a prostředí, v nichž se odehrávala jeho dobrodružství.
Bond tedy prošel řadou proměn na stránkách knih, jež vznikaly dál i po Flemingově smrti, v pětadvaceti dosud natočených filmech oficiální série, ale třeba i ve videohrách a jiných multimediálních produktech, které jen posílily setrvalou popularitu značky 007. Především na tento klíčový aspekt vývoje, kontinuity i proměny se soustřeďuje většina následujících textů. Pokouší se vystihnout, jaký je Bond „našeho věku“ v porovnání s Bondem „staršího data“, jaké hodnoty odráží nebo jakými trendy se řídí.
Takové otázky si klade úvodní text Víta Schmarce, který v širším kontextu série reflektuje nejnovější „bondovku“ Není čas zemřít (2021) a zároveň načrtává některá témata podrobněji rozebíraná v dalších příspěvcích. Michal Böhm uvažuje o „zlidštění“ agenta v podání Daniela Craiga, jež v určitých rysech navázalo na dřívější Bondovy interprety George Lazenbyho a Timothyho Daltona. Petra Chaloupková se zaměřuje na pozvolný vývoj bond girls, jež coby očekávaná součást všech bondovských titulů směřují k vyššímu stupni emancipace. Martin Svoboda se věnuje filmům Zlaté oko (1995) a Casino Royale (2006), mnohdy prezentovaným jako „restarty“ či mezníky, z jejichž odkazu série čerpá dodnes.
Hlouběji do historie se vracejí poslední dva texty, zaobírající se i československou lokalizací fenoménu. Petr A. Bílek srovnává v pořadí třetí bondovský film Goldfinger (1964) s původní předlohou a také s její značně upravenou českou verzí z konce šedesátých let, která byla nadlouho jednou z mála možností, jak se za časů socialismu s Bondem alespoň letmo seznámit. Martin Šrajer pak ve svém historickém exkurzu přibližuje ideologicky uzpůsobený obraz Jamese Bonda v tuzemském tisku v dobách, kdy o „bondiádách“ sice leckdo mluvil, ale málokdo je na vlastní oči spatřil.