Švy nezhojených ran / Quo vadis, Aida?
Válka je sport pro chlapy, jedni ji vymýšlejí, druzí se v ní bijí. Srebrenický masakr, při němž bylo na rozkaz generála Ratka Mladiće během tří dnů zastřeleno 8372 mužů, nebyl výjimkou. Jeho výlučnost spočívala v nebývalém rozměru celé tragédie, která byla největší evropskou genocidou od dob druhé světové války.
Natočit film o srebrenickém masakru je ošemetné rozhodnutí. Už dopředu tušíte, že téma bude na Západě pravděpodobně rezonovat svou ušlechtilostí (nominace na Oscara potvrzují), zatímco doma najisto rozdmýchá stále ještě (nebo znovu?) doutnající národnostních spory. Mnozí Srbové genocidu nikdy neuznali a obě strany konfliktu tragickou událost mnohdy využívají v populistických intencích. Ani objektivně sebraná data (a ta jsou v tomto případě zaprotokolována s nevídanou pečlivostí) nevypoví kompletní příběh. Tím spíš selektivní bude umělecké uchopení masakru, které je nuceno dodržovat funkční dramaturgický rámec. Do Srebrenice se navíc promítá hned několik obrovských témat, na něž formát celovečerního filmu nestačí. Prozkoumat kořeny etnických konfliktů bosenských Srbů a muslimů nebo politické mechanismy zprostředkování, respektive odmítnutí, mezinárodní pomoci by vydalo přinejmenším na tučnou minisérii. Z minového pole hrozících inscenačních...