Na ptáky jsme krátký / Atlas ptáků

Po oceňované klukovské road movie Všechno bude přinesla spolupráce režiséra Olma Omerzua a scenáristy Petra Pýchy další celovečerní film. Atlas ptáků, který bez většího ohlasu prolétl letošní hlavní soutěží karlovarského festivalu, dál rozvádí Omerzuovo zaujetí ochabujícími a neupřímnými mezilidskými vazbami, jež podrobuje zkouškám odolnosti na pozadí krizových situací. Spojení téměř detektivní premisy a artové depsychologizace postav však rozbíhavému vyprávění podkopává nohy a tvoří hluchá místa, která režie zaplňuje doslova cvrlikajícími dialogy opeřenců.

Podobně jako v debutu Rodinný film i v tomto případě tvůrce sleduje pomalu probublávající konflikty a udusaná traumata, která z jinak apatických jedinců vykřeše izolace nebo nečekaná katastrofa. Zatímco zdánlivě harmonická rodina ve zmíněném snímku čelila neplánovaně dlouhému odloučení a následně ještě nepříjemnějšímu znovushledání kvůli nepovedené dovolené, Atlas ptáků příbuzenské vztahy umisťuje do hierarchie rodinného podniku a pozoruje přelévání mocenských pozic, které odstartuje úvodní odhalení několikamilionového úniku z firemního kapitálu. Vdovec Ivo, prošedivělá hlava rodiny a výrobní společnosti, se po srdeční příhodě vydává navzdory doporučení doktorů, policejních vyšetřovatelů i svých ustaraných potomků a zároveň předpokládaných dědiců pátrat po ztracených milionech na vlastní pěst. Stopy nevedou k nikomu jinému než k účetní Marii, jež navíc zrovna není k nalezení, protože údajně vyrazila na dovolenou. Takových návodných a dopředu očekávatelných „náhod“ narativ využije ještě několikrát – v důsledku toho pak pátrání, potažmo i celý příběh, často působí protichůdně vůči povahokresbě zúčastněných aktérů.

Kupříkladu když na Marii jakožto hlavní podezřelou Ivo zatlačí, aby vyzradila, kam se peníze z dvakrát proplacených faktur ztratily, účetní jakoby mimoděk prořekne celý plán včetně tajemného přítele z Ameriky, který potřebuje „půjčku“ na jejich vysněné bydlení. V tomto momentě Marie sice funkčně poslouží žánrem implikované kauzalitě, ale v rámci psychologického vývoje její postavy – jež se až do konce k internetovému podvodníkovi upíná jako k jedinému smyslu života – je takové, byť chvilkové selhání jen stěží odůvodnitelné. Určité scény a detaily se zdají být určeny pouze pro filmové diváctvo, ale v kontextu diegeze, inscenačního napětí, emocionality a motivací hrdinů jsou zamlčené a náhle ztrácejí svoji platnost.

Přestože Omerzu kriminální linku postupně odstavuje na vedlejší kolej a zaměřuje se na vstřebávání pocitu ohrožení a všudypřítomné paranoie vzrůstající v nedůvěřivém Ivovi a jeho následovnících, film zůstává až do samotného konce nerozhodně rozkročen mezi informacemi, které jsou určeny jako nápověda divákům, a tím, co narativní strukturu drží pohromadě. Čitelnost a nevyrovnanost ještě komplikuje fakt, že vyprávěcí i vizuální styl Atlasu bohatě využívá (nebo přímo exploatuje) trendy současné festivalové kinematografie. Záměrně zmatečné nediegetické vsuvky v podobě hlediskových záběrů z války v Afghánistánu, odtažitě statická kamera Lukáše Miloty, a především sekvence ptačích rozhovorů, které za pomoci titulků komentují dramatické dění i geopolitické dopady pohybu environmentálních migrantů, ustavičně apelují na publikum formou zcizovacího efektu.

Kýčovité citáty typu „Být chudý a bez dluhů, to je to největší bohatství“ nebo další klišé vystřižená z laciných knih o osobnostním seberozvoji by přitom mohly být ironickou glosou ke strojeně intelektuálním tendencím určité vývojové větve artové dramaturgie. Ve skutečnosti k nim však střih utíká v okamžicích, kdy scénář a herecké projevy nestačí k opodstatnění uběhlých událostí nebo nastolené nálady, čímž se záběry na ptactvo obohacené o dar lidské řeči rozplývají ve formální ornament po vzoru případů, jež se samy pokoušely ironizovat. Naopak organicky zapojená a precizně gradující hudba Moniky Omerzu Midriakové dělá častokrát pro formální vytříbenost i zpřístupnění dramatu na plátně mnohem víc než otitulkované poznámky z korun stromů. Omerzuovu tragédii bez kladných hrdinů nakonec (obdobně jako autorovy předešlé tituly) táhne zejména silné herecké obsazení, jež vyniká v civilních výstupech zbavených režijního manýrismu a zredukovaných na bazální lidské emoce strachu, vzteku a smutku.