KVIFF: Princ je šlechtěné postkoloniální drama s rodokmenem
Německý film Princ je v letošní karlovarské soutěži urozenou celebritou, festivalovým aristokratem s modrou krví. Debutující režisérka a scenáristka Lisa Bierwirth se obklopila zkušenými tvůrkyněmi, které na mezinárodní scéně ztělesňují kvalitu a prestiž. Střihačkou Bettinou Böhler, koproducentkou Valeskou Grisebach nebo producentkou Maren Ade – všechno významné figury volného uskupení známého jako berlínská škola. Možná také díky nim snímek o komplikovaném vztahu mezi čtyřicátnicí z uměleckých kruhů a konžským obchodníkem nese znaky vyzrálého evropského filmu. Je to šlechtěné, nekompromisně dospělé drama s rodokmenem, jakých jinak do Varů nepřijíždí mnoho, nebo alespoň ne se záměrem vyhrát Křišťálový globus.
Užitečným orientačním bodem, který může Prince tuzemskému publiku aspoň zčásti přiblížit, je pár let starý film Western od zmíněné Valesky Grisebach. Ten vyniká zejména důkladným vylíčením dvou kulturně odlišných, vzájemně na sebe narážejících táborů: týmu německých dělníků přijíždějících na bulharský venkov instalovat vodní elektrárnu a obyvatel místní vesnice. Bezmála antropologický zápal pro komunitu středoafrických přistěhovalců a německou vyšší střední třídu žijící ve Frankfurtu vykazuje také Lisa Bierwirth. Zajímá ji nejen, kým dvě ústřední postavy Monika a Joseph jsou a co k sobě cítí, ale také kde pracují, jaké jsou jejich ambice, s jakými přáteli se stýkají a kam chodí na drink. Z koncentrace a velkorysosti věnované těmto nesourodým milieux se pak rodí živoucí film, jehož postavy a prostředí zůstávají v paměti dlouho po závěrečných titulcích.
Moniku (rakouská herečka Ursula Strauss) film portrétuje jako distingovanou ženu, která žije především svou kurátorskou prací v galerii. Modernímu umění se věnuje evidentně ráda a nebojí se při koncepci výstav riskovat. Není ale kariéristka nebo vždy precizní workoholik. Takže když se pak otevře příležitost ucházet se o pozici uměleckého šéfa galerie, Monika svůj projev trénuje předem a učí se působit sebejistě a profesionálně. Snad i proto, že se ve small talku necítí komfortně, hrdinku od první chvíle přitahuje vyrovnaně vyhlížející Joseph (rapper Passi Balende). Tedy spíše od druhé chvíle, protože jejich seznámení zapříčiní Josephův úprk před policií, do nějž se Monika náhodně nachomýtne. Muž v saku a prochozených polobotkách má zjevně důvod se obávat místních úřadů, nicméně ani bezprostředně po útěku neztrácí důstojnost. Ačkoli přesný původ Josepha film nikdy úplně neobjasní, je snadné přistoupit na fakt, že v Kongu se skutečně narodil do vážené rodiny.
Sbližování nekonvenčního páru rovněž neprobíhá dle šablonovitých schémat. Poté, co oba za svítání uzavírají společný večer před dveřmi jejího domu, je to ona, kdo učiní další krok. „Musí ti být zima“, řekne a zlehka se dotkne jeho rukávu. On se však jen rozloučí polibkem na tvář, popřeje dobrou noc a odejde. Takových drobných nečekaných otoček o pětačtyřicet stupňů je v Princovi vícero. Film nás jimi zručně udržuje na špičkách, v divácké obezřetnosti, protože žádná ze situací se nemusí odehrát podle očekávání či předem naznačného plánu. Je to typ neokázalého realismu, který nevyplývá z improvizace či šťastně zachycených nepředvídatelností, ale z péče o sebemenší gesto, dialog nebo tón, jakým věty zaznívají.
O kulturních příkopech, předsudečných pohledech a stěží viditelné diskriminaci Princ pojednává se srovnatelnou robustností, aniž by se uchyloval ke zjednodušujím zkratkám. Když například Monika neohlášeně přivede Josepha na společnou večeři s přáteli, její kamarád a zároveň nadřízený z galerie Peter nedokáže potlačit lehčí rezervovanost. Oproti předpokladům ovšem dusno nezapříčíní on, ale Monika, která ve snaze vylíčit Josephovy podnikatelské aktivity v lepším světle vyzradí jeho plán na obchod s konžskými diamanty. „Určitě je to komplexnější problém“, prohlásí chvíli poté Monika, když její partner vysvětluje drsné podmínky těžby takzvaných krvavých drahých kamenů. Joseph ji okamžitě uzemní: „A byla jsi někdy v Kongu? Víš, jaká je tam situace?“
Tato scéna v mnohém vystihuje jedinečnost Prince ve srovnání s řadovými dramaty na téma postkolonialismu. Zatímco průměrné filmy se obvykle spokojí právě s oním zdánlivě všeřešícím, a přitom často banálním stanoviskem o „komplexnosti“ problémů migrace a mezietnického soužití, snímek Lisy Bierwirth se místo toho vydává cestou nezvykle podrobné popisnosti. Dvojici protagonistů a jejich příkoří film nezobecňuje do příkrých protikladů a čitelných ambivalencí. Naopak se k nim maximálně přibližuje, nechává promlouvat jejich osobité rituály a rozšiřuje je o bokem zaslechnuté politické pře, lidové písně nebo jazykové zvláštnosti.
Právě odsud, z této oddanosti ke zdánlivě nesouvisející, poctivě vyrešeršované deskripci vyrůstá film, k jehož lidem můžeme přilnout víc než k ostatním a důvěrněji je poznat. V příběhu o odvrácených stránkách ctižádosti, pýše vyvěrající z měněcennosti a ozdravném přijetí pokory je to víc než důležitá vlastnost.