Na co jít ve Varech? Tady je 8 cinefilních tipů
Skládání osobního festivalového programu je pro mě vždy takovým příjemným martyriem, u kterého nakonec nikdy nedokážu stoprocentně sladit vkusové nároky s časovými možnostmi. Přesto se snažím mít předem stanovené alespoň základní záchytné body, zkrátka filmy, které chci bezpodmínečně stihnout. Následujících osm tipů z programu letošních Karlových Varů jsem koncipoval právě takto, jako výběr procházející vícero sekcemi, kterému budu chtít podřídit všechno ostatní. Pokud sami váháte, co z karlovarského programu upřednostit, možná tu najdete potřebnou inspiraci.
Co spatříme, když pohlédneme na nebe? (Ras vkhedavt, rodesac cas vukurebt?, r. Alexandre Koberidze, 2021)
Hovoří-li se dnes v souvislosti s gruzínskou kinematografií o nové vlně (nebo alespoň vlnce), Koberidzeho film k tomu přispívá nemalou měrou. Snímek popisovaný jako milostný dopis prosluněnému městu Kutaisi, v němž se postavy nečekaně magicky transformují, sklízel po projekcích na letošním Berlinale převážně nadšené recenze a nakonec vyhrál cenu kritiků FIPRESCI. Trailer si navíc vystačí s několika parádními kompozicemi a nulovým počtem dialogů, což osobně vždycky vnímám jako dobrý signál. Zjevně přitom nejde o sucharský art. Kromě zmíněných nadpřirozených motivů film pracuje s milostnou zápletkou, vyprávění patřičně odlehčuje a nadto se odehrává během fotbalového mistrovství světa.
Dny (Rizi, r. Tsai Ming-liang, 2020)
Dny jsou jediným filmem tohoto výběru, který jsem už viděl – a rád bych jej na plátně viděl znovu. Tsai Ming-liang se v něm po delší pauze vrací k fikci, jakkoli to je kategorie, která v takto provzdušněném, a přitom senzoricky bohatém díle nemá zásadnější váhu. Je to film o porouchaném fyzičnu, bolesti, péči a prchavé intimitě, jehož sledování může mít až terapeutické účinky. Ti, kteří sledují Lee Kang-shengovu pouť režisérovými filmy pravidelně, určitě nepotřebují dvakrát přemlouvat. Ostatní možná navnadí, že Dny lze chápat jako velmi úspornou arthousovou parafrázi Světel ramp Charlese Chaplina.
Évonprs deníky (Diários de Otsoga, r. Maureen Fazendeiro, Miguel Gomes, 2021)
Kvůli lístku na novinku Miguela Gomese bych klidně nocoval před Thermalem, kdyby to bylo potřeba. Jeho tvorba, která prozatím co do rozsahu a ambicí vyvrcholila svéráznou trilogií Tisíc a jedna noc, nemá v míře kreativity, invence a politické naléhavosti na festivalovém okruhu takřka žádnou konkurenci. Lockdownový metafilm natočil Gomes spolu s režisérkou Maureen Fazendeiro, podle všeho spontánně a bez větších příprav. A jak naznačuje jeho žertovný název, čas tady zřejmě poteče opačným směrem. Pandemická doba zatím nevyprodukovala mnoho skutečně pozoruhodných filmů, ale tento se mezi ně téměř jistě zařadí.
Král krabů (Re Granchio, r. Alessio Rigo de Righi, Matteo Zoppis, 2021)
Dobové drama o zlaté horečce se odehrává zčásti v Itálii a zčásti v Ohňové zemi a z traileru mi okamžitě evokovalo některé perly současné argentinské kinematografie, film Jauja režiséra Lisandra Alonsa nebo Zamu režisérky Lucrecie Martel. Jen tyto asociace by mi stačily k tomu, abych si Krále krabů vyhlédnul jako potenciálně zajímavou položku z karlovarského programu. Když k tomu přičtu skvěle vyhlížející kameru, atraktivní prostředí a zasmušilou atmosféru, stává se z toho must-see záležitost. Hraný debut dvojice italských autorů zpracovává ústně tradovanou legendu o opileckém zločinci stylem, v němž nechybí ani ozvěny westernového žánru.
Memoria (r. Apichatpong Weerasethakul, 2021)
Ze všech pěti filmů s Tildou Swinton, které se letos promítaly v Cannes, se na Memorii těším úplně nejvíc. Je to hereččina první spolupráce s renomovaných thajským auteurem Apichatpongem Weerasethakulem, v níž se navíc režisér poprvé vydal natáčet mimo svoji vlast, do kolumbijského exilu. Oblíbeným Weerasethakulovým tématem je spánek. Režisér ponouká diváky, aby u sledování jeho filmů klidně podřimovali, a sám navíc motivy hlubokého spánku či meditace zapouští do své tvorby. To platí i pro Memorii, v níž protagonistku budí ze sna neznámé hlasité rány. Od autora tak složitě zařaditelných filmů, jako je Strýček Búnmí nebo Tropická nemoc, nelze čekat nic jiného než vytříbeně natočenou enigmu, tentokrát navíc s výraznějším transnárodním přesahem.
Pan učitel Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse, r. Maria Speth, 2021)
Filmy z prostředí vzdělávacích institucí patří mezi můj oblíbený subžánr hrané i dokumentární kinematografie. Namátkou zmíním skvělé veristické drama Mezi zdmi Laurenta Canteta nebo rumunský dokument Učit. Ve Varech proto letos nevynechám ani německý film režisérky Marie Speth, který observačním stylem sleduje výuku ve třídě na základní škole v maloměstském Stadtallendofru. Ta má za sebou historicky komplikovaný vztah k žákům z přistěhovaleckých rodin, což je téma, které učitel Bachmann řeší i v současnosti. Jak to udělat, aby se děti z jiných krajin cítily v Německu jako doma? Dokument oceněný na Berlinale má více než tříhodinovou stopáž, ale něco mi říká, že se mi z něj nebude chtít odcházet.
Zpráva o záchraně mrtvého (r. Václav Kadrnka, 2021)
Václava Kadrnku není potřeba dlouze představovat. S filmem Křižáček před čtyřmi lety vyhrál na karlovarském festivalu Křišťálový glóbus, což se z českých režisérů v porevoluční historii podařilo jen Petru Zelenkovi a Janu Svěrákovi. Po filmu inspirovaném básní Jaroslava Vrchlického a zasazeném do středověkých kulis se režisér ve Zprávě o záchraně mrtvého přesouvá do přibližné současnosti a – podobně jako v debutových Osmdesáti dopisech – zpracovává osobní zkušenosti a zážitky. Z traileru je patrné, že Kadrnka spolu s kameramanem Raphaëlem O’Byrnem radikálně zúžili obraz do formátu ne nepodobného na výšku natáčeným smartphonovým videím, jakých je plná například sociální síť TikTok. Zpráva o záchraně mrtvého nicméně bude spíše antitezí roztěkaných webových skečů, filmem mlčenlivým, trpělivým a snad i duchovním.
Zrcadla ve tmě (r. Šimon Holý, 2021)
Asi žádný jiný český film neobklopuje na sítích takový předfestivalový hype, jako právě Zrcadla ve tmě debutujícího Šimona Holého. Černobílý muzikál zařazený do soutěžní sekce Na Východ od Západu natočil režisér s minimálním rozpočtem, poté, co předtím několik let marně sháněl podporu pro své náměty. V punkovém do-it-yourself stylu nakonec vznikla studie života současných třicátníků, jejich vztahových problémů, osobních nejistot a profesních výzev.