Znovu a znovu se zamilovávat do filmu
Sedím na okraji dřevěné sklápěcí sedačky venkovského kina. Moje osmileté nohy se klimbají deset centimetrů nad podlahou, protože na ni ještě nedosáhnu. Oči navrch hlavy upřené na velké plátno před sebou. Řada 8, sedadlo 3, cena lístku 8 Kčs. Pamatuji si to dodnes – a i ten lístek ještě mám –, včetně vrnění projektoru, kovových krabic na filmy poskládaných u stěny a pocitu naprostého radostného uhranutí. Na plátně Vlasy Miloše Formana. Nerozumím sice polovině slov v písních, ale to je jedno. Co chápu zcela zřetelně, je, co (z)může film. Pamatuji si to přesně, protože někde tady mě spolkla jeho magie, jako Bergera na konci filmu břicho vojenského letadla směr Vietnam.
Uplynulých dvacet let, kdy o filmu profesně píši, se tak dá brát i jako v podstatě honba za zopakováním popsaného prvotního vzrušení. Zásadních momentů byla řada, ale puristicky možná nejblíž jsem se dostala v roce 2012 na festivalu v Cannes na projekci Holy Motors Leose Caraxe. Ztemnělý sál tiše vibroval a film byl médiem bez hranic přetvářeným v hlavě vizionáře. Caraxův nový snímek Annette, který zahajoval letošní festival v Cannes – report od Jakuba Felcmana věnovaný tentokrát důkladně mnoha soutěžním filmům najdete v čísle –, byl tak logicky příslibem nové „dávky“, která v nečekaných momentech obnovuje víru v sílu filmu.
Takže tři týdny zpět sedím na premiéře Annette, tentokrát už ve vypolstrované sedačce, nohama dosáhnu na zem. Řada 19, sedadlo 4. Oči navrch hlavy občas, někdy nevěřícně. Annette není beztížné zjevení. Vyžaduje „práci“, vyžaduje víru, vyžaduje odhodlání, ale připomíná, že existuje možnost znovu a znovu se zamilovávat do filmu. I když to nemusí být nutně láska na první pohled. Podstatnější je, že jej pak nemůžete dostat z hlavy. Což by se dalo vzít jako míra filmu, který stojí za to. Annette, jež Caraxovi vynesla v Cannes cenu za režii, je tak navzdory všem svým „ale“ jednou z filmových událostí roku. A filmem, kvůli němuž stojí za to stále chodit do potemnělého sálu kina vyhlížet zjevení. Bravurní pozvánkou je kritika od Antonína Tesaře v čísle. Najdete v něm i profil režiséra Thomase Vinterberga, Flashback věnovaný Nocím v úplňku Erica Rohmera, rozhovor s ruským režisérem Viktorem Kossakovským nebo text o campu a klasickém Hollywoodu.
A pokud se chystáte na Letní filmovou školu, stavte se ve středu 11. srpna do stanu Respektu na debatu Cinepuru o studiu Disney.
Hezké léto a inspirativní čtení přeje
Jindřiška Bláhová