Proč se nepochlubit / FAMUFEST
Festival studentského filmu FAMUFESTU se i letos, stejně jako loni, konal především on-line. Letos však ve vstřícné podobě. Program byl dostupný bez registrace a zdarma – a vítězné filmy lze zhlédnout i po skončení festivalu. Pozitivní bylo najít v soutěži i mimo ni velké množství filmů v jiném jazyce než českém – ať už od zahraničních nebo českých studentů. Nadnárodní ambice na jakékoli atraktivní filmové škole nesmějí chybět a FAMUFEST je evokoval v plné míře. Prezentace školy působila rozmáchle, ambiciózně a v kontaktu se světem, aniž by zcela vymizely intimní vhledy do vlastních vesmírů. Zdá se, že pražská FAMU se tak začíná otevřeněji chlubit výkony svých studentů. A chlubit se je čím – mnoho titulů i letos nabízí přehled potenciální inspirativní budoucí generace filmařů.
Nejlepším (a nejlépe stříhaným) filmem se stala Anatomie českého odpoledne režiséra Adama Martince. Snímek variuje mediálně známou kauzu dvou utonulých dětí u Máchova jezera, jejímž prostřednictvím tvůrci prezentují několik českých nešvarů. O překvapivé rozhodnutí jde snad jen v tom smyslu, že se jde ptát, zdali bylo nutné nejprestižnější cenu udělit snímku, který si už odnesl dva České lvy a Cenu kritiky. O výsledcích FAMUFESTU rozhoduje porota. Dala by se od ní tedy očekávat určitá reakčnost a festival by si jistě mohl dovolit poukázat na nějaký druhý, třeba méně očividný titul, který za sezonu a půl vznikl. Projekty jako Musí to být bolestivý Davida Semlera či Do dálky a lodí Martina Pavola Repky nezískaly žádné ocenění. Přitom jsou ve studii české povahy zajímavou alternativou k Anatomii.
Cenu za nejlepší režii si odnesl Damián Vondrášek za film Hranice. Film sledující střet policistů a uprchlíků dopadených na české hranici představuje pokrok v autorově vývoji oproti předešlému nevýraznému Vězení. Příběh má zřejmě alegorické ambice, nebo alespoň tak si jde vysvětlit určitou sošnost a aranžovanost interakcí. I když se nepodařilo vytvořit zcela volně dýchající celek, tvůrce napadlo několik inspirativních filmových okamžiků, které by stály za rozpracování. Dalšími zajímavými kandidáty v kategorii režie byly třeba intimní Zazpívej Terezy Halamové, chytilovský Koloběh Terezy Vejvodové nebo žánrový Zrádce Jana Karla Pavlíka.
Decisions oceněné za nejlepší scénář Jakuba Jelínka a Mattea Sanderse jsou dvanáctiminutová studie rozdělená na tři oddělené anekdoty o třech různých volbách různé závažnosti. Rozhodovat o kvalitě scénářů na prostoru krátkometrážních studentských prací není vůbec lehký úkol a vyzdvihnout schopnost precizní ucelenosti myšlenek je zajímavé řešení možných dilemat.
Námitku by nicméně šlo vznést vůči rozhodnutí ocenit šestiminutový portrét Život na vodě coby nejlepší dokument. Toto adekvátní, i když zaměnitelné cvičení Zory Čápové o ženě žijící na břehu Vltavy se nemůže rovnat mnohem zajímavějším dílům, jako je The Adam Basma Project, v němž Leila Basma vypráví historii svého strýčka – slavného břišního tanečníka –, nebo This, Too, Could Happen, v němž Eilat Ben Eliyahu mimo jiné aranžuje setkání se svou zesnulou matkou. Ani jeden z těchto projektů není dokonalý (už jen natáčet o vlastní rodině lze na FAMU vnímat jako riskantní klišé – byť v covidové sezoně pochopitelné), zvolit však za bezpečného vítěze standardní cvičení není velkou podporou tvůrčí vynalézavosti.
Nejlepšími animovanými filmy se staly chytlavá burtonovsky morbidní pohádka Jsme si o smrt blíž Báry Anny Stejskalové, v níž se v postapokalyptickém hnijícím světě setkávají poslední přeživší, a hektický portrét ze života upachtěné ženy Way of Sylvie Veriky Pospisilové Kordić. Animované soutěžní snímky nezapřely vysokou kvalitu výstupů této katedry, na niž si je radost zvykat, stejně jako silnou přítomnost animátorek.
Nejméně vděčnou sekcí pro každého porotce ale musela být na FAMUFESTU kamera. Najít titul se špatným obrazem by byla výzva, strhující exhibice oproti tomu jde počítat jednu za druhou. Kromě již zmíněných titulů jako Koloběh a Zazpívej stojí za zmínku čistý obraz Bílého pokoje, trashová estetika Svině, ale i několik dalších. Zvítězil nakonec Matěj Piňos za Maso režisérky Veroniky Hlinkové. Tento ambiciózní čtyřicetiminutový snímek o osamělosti si odnesl i cenu za zvuk. Zajímavou alternativou v této kategorii by byl experiment Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled tvůrkyň Terezy Chudáčkové a Kláry Ondračkové, jehož přední devízou je právě hypnotizující audio.