Stírač frajírků a lumpů / Mikýřova úžasná pouť internetem

Webový seriál Mikýřova úžasná pouť internetem z produkce Mall.tv se v uplynulém roce stal překvapivým hitem české zábavní tvorby. Někteří nadšení diváci dokonce neváhají pořad srovnávat s Českou sodou. Jde koneckonců o přirovnání, které sám autor Martin Mikyska podporuje a v rozhovorech se označuje za Petra Čtvrtníčka s počítačem. Legendární pořad ČT je pro seriálovou zábavu na jednu stranu něčím podobným, jako československá nová vlna pro oblast tuzemského autorského filmu. Mytickým Zlatým grálem, který se jako nejvyšší meta skloňuje při každé druhé příležitosti, ale na nějž nelze dost dobře dosáhnout. Na druhou stranu je fakt, že Mikýřova tvorba jisté společné znaky s Českou sodou vykazuje. Zvlášť pokud jde o parodické snowboarďácké zprávy youtubového kanálu Freeride.cz, na němž se Mikyska před pár lety vyprofiloval jako schopný komediální moderátor.

Mikýřův prkenný přehled, jak se tato rozjívená sondáž do dění na české snowboardové, skejtové či surfové scéně jmenovala, na Českou sodu navazoval ve svém satiricky přestřeleném pojetí zpravodajství. Mikyskova nadsazená dikce jako by byla ve vztahu k současné moderátorské praxi tím, čím byl Čtvrtníčkův otrávený přednes s věčně vypoulenýma očima směrem k devadesátkovým televizním konvencím. Nechyběla ani reflexe komercionalizace dnešního zpravodajství v podobě smyšlených sponzorů. Samotné reportáže si pak utahovaly například z neutěšených vyjadřovacích schopností sportovců a spoléhaly se přitom na manipulované edity reálných vystoupení a interview. Což je opět postup, kterým ve svých sestřizích výsměšně shazovali veřejně známé osobnosti už Čtvrtníček a spol.

V případě Mikýřovy úžasné pouti internetem už ale toto přirovnání začíná pokulhávat. Pořad opouští zprávařský formát a v každé epizodě se obvykle zabývá jedním webovým fenoménem, do nějž z různých stran rýpe a podrobuje jej kritice i memifikaci. Tentokrát už ale nejde jen o to vytrhnout výroky z kontextu a tropit si legraci z vděčných terčů. Do popředí čím dál znatelněji vystupuje také kultivující a nápravná rovina celého projektu, která upozorňuje na nekalé obchodníky s deštěm či prospěchářské parazity a snaží se „nastolit v internetové galaxii pořádek“. Právě tady se Mikyskův seriál nejvíc vzdaluje destruktivnímu, tabu bourajícímu humoru typu České sody a přibližuje se populárnímu satiraktivismu – zábavným show typu Co týden dal a vzal Johna Olivera, jež zároveň plní roli společenské nebo politické kritiky a aktivně vstupují do současného dění.

Nejzajímavější na Mikýřově úžasné pouti internetem je proto sledovat, jak postupně morfuje a zostřuje svůj kritický důraz. Jestli totiž pořad v něčem opravdu těží ze svého webového formátu, pak je to způsob, jakým se může v čase proměňovat a rozvíjet. Což se netýká pouze flexibilní stopáže, která od počátečních tří čtyř minut později několikrát nakyne až k hutným dvacetiminutovkám, ale také struktury a gradace jednotlivých dílů. Současně je zjevné, že Mikyskovi spolu s vesměs nadšenými ohlasy roste chuť i sebevědomí. Takže se staví nejen do zažité role povzneseného komentátora digitálního bizáru, ale čím dál častěji na sebe bere také serióznější roli autoritativního stírače sebestředných frajírků a lumpů.

Zatímco televizní společensko-kritická satira Oliverova typu se opírá primárně o mluvené slovo a ke svým argumentům a vtipům využívá fotomontáže, obrázky či videa spíše jako ilustrativní doplněk, Mikýřův pořad tento poměr celkem výrazně přenastavuje. Mikyska svoje videa zasazuje do kompletně virtuálního světa s nádechem střeleného animovaného seriálu pro dospělé. Klonuje sám sebe, propichuje si paži velrybářskou harpunou nebo jezdí s ovcí na surfu. Mohlo by se zdát, že kolážová změť vystřižených postaviček s nafouknutou hlavou a šílených krav s motorovými pilami vytváří jen absurdní ko(s)mický chaos. Akorát že vůbec. Výtvarná excentričnost zároveň nabízí způsob, jak zhustit výklad nebo dotáhnout do krajnosti vyložené pitomosti, jež ze sebe vypouští všemožní zázrační marketéři a byznysmeni. Mikýřovi dvojníci přinášejí do diskuze protiargumenty, vznáší otázky a navíc je dramatizují formou dialogů. Kazmův postupný přerod v inscenátora bulvárních pranků nachází svoji zkratkovitou vizuální paralelu v pokémonské transformaci.

S tím, jak si Mikyska začíná osahávat delší formát zhruba čtvrthodinových videí, mají jeho poťouchlé rozbory internetových bad boyů čím dál promyšlenější skladbu. V duchu do sebe zavinuté webové kultury je i Úžasná pouť internetem v tomto směru sebereflexivní. Tematizuje vlastní proces vypovídání, vzývá mocnou sílu voiceoveru a nadsazeně kopíruje žánr motivačních videí či webinářů. Nedávné díly, v nichž Mikýř ze všech stran škvaří nabubřelého floutka Jona Marianka a mesiášského propagátora kritického myšlení Petra Ludwiga, pak přinášejí jedno důležité novum. Vrcholí totiž soustředěným monologem, v němž Mikyska ještě jednou shrnuje všechny svoje klíčové teze a oběma pánům s nezbytnou dávkou humoru promlouvá do duše. Pokud tedy předchozí epizody mohly někdy vyznívat jako série volně provázaných postřehů, tady už to neplatí. Závěrečný proslov do kamery funguje jako pomyslný boxerský knockout, rána, k níž neodvratně směřují všechny předchozí údery.

Na Mikýřově úžasné pouti internetem by se toho dalo ocenit mnohem víc. Třeba to, že zničehonic dokáže přijít s parodickým trailerem na smyšlený francouzský art film. Nebo že na youtubovém kanálu svými desetihodinovými verzemi zacyklených hudebních videoklipů téměř až warholovsky napíná představu o nekonečném, nikdy nezhlédnutelném audiovizuálním obsahu. Lze tak potěšeně konstatovat, že na poli české seriálové satiry vyrostl pořad, který do ní vnáší nápaditost i schopnost strefovat se do širokého spektra mediální verbeže. A to aniž by přitom vypadal jako desátá replika úspěšného titulu ze zahraničí.