Editorial č.23 / Dědictví a my
Koncepce tohoto čísla Cinepuru je částečně ovlivněna týdnem evropského kulturního dědictví, který budou ve dnech 15. až 22. listopadu slavit (nejen) filmovými přehlídkami ve třinácti zemích Evropy. Akce zvaná Cinedays, která se v Evropě koná již po několikátý rok, se letos poprvé uskuteční i v naší republice. Národní filmový archiv se k ní rozhodl připojit uspořádáním týdenní filmové přehlídky v pražském kině Ponrepo, kde poběží jednak rozličné němé filmy (včetně nově rekonstruovaných), jednak ze zahraničí speciálně přivezená série filmů slavného portugalského tvůrce Manoela de Oliveiry.
Příležitost seznámit se s několika staršími filmy tohoto vynikajícího, leč u nás nepříliš známého režiséra, jsme se rozhodli v Cinepuru doprovodit překladem jeho nedávného eseje Řeč a film; o němých filmech, jež budou uvedeny na Cinedays, pak píše ve svém článku věnovaném vůbec šířeji problematice restaurování a konkrétněji restaurátorské činnosti Národního filmového archivu paní Blažena Urgošíková (která mimochodem pracuje v NFA právě jako filmová restaurátorka a historička). Více než ke konkrétním filmům, které na Cinedays poběží, se nicméně texty tohoto čísla váží k obecnějším problémům, které idea "evropského kulturního dědictví" nastoluje.
Jakýmsi prvním krokem při našem přemítání nad tímto termínem bylo jeho rozdělení na dvě odlišné otázky. Na jedné straně: Co je filmové dědictví? Jak a proč se vracíme k filmové minulosti? Na straně druhé: Co je evropský film, co jej definuje? Lze jej skutečně nějak přesněji vymezit - ať už na základě geografie, politiky, nebo pomocí jeho protikladnosti či specifičnosti vzhledem k neevropské kinematografii? Ukázalo se při tom, že jistá nutná souvztažnost mezi těmito dvěma oblastmi tázání přeci jen existuje: Emannuelle Touletová ve svém článku o specifických rysech vztahu k filmovému dědictví Nitrátová alegorie mimo jiné zjišťuje, že myšlenka i aktuální forma našeho vztahu ke "staré" kinematografii je záležitostí kulturního rozhodnutí (jednoho z mnoha možných) odvislého od doby a místa svého vzniku; v textech v rubrice Téma zabývajících se minulostí i budoucností evropského filmu se zase nutně nalézají četné odkazy k minulosti, z níž evropská kinematografie (je-li nějaká) čerpá svou identitu.
Myšlenka restaurování, navracení minulého, jeho znovuoživování, je pěkná krom jiné tím, že ukazuje, že čas není cosi jednoduše lineárního: minulost stále vpadá do přítomnosti, "láme" ji, odhalujíc se často paradoxně jako cosi nového, ne-li rovnou budoucího (příkladem budiž profil experimentálního filmaře Dušana Marka, jehož filmy jsou u nás zcela neznámé a, ač již postarší, jsou při svém znovuobjevení tedy překvapivou novinkou, budoucností, jež nás snad jednou - budou-li přivezeny do Cech k promítnutí - čeká...).
Téma přejímání dědictví a z něj samovolně plynoucí otázka po budoucnosti (po tom, co se s minulostí udělá "dál") se přípravy tohoto Cinepuru částečně dotkla i přímo "zevnitř", jelikož došlo k opětovné, tentokráte dost radikální změně složení redakce. Pro uklidnění potenciálně zneklidněných nutno dodat, že současná redakce nemá v úmyslu zavádět nějaké radikální změny do charakteru časopisu, prozatím snad jen zapracovat na tom, aby jednotlivá čísla vycházela od nynějška pokud možno v řádném termínu. Další číslo - jehož hlavním tématem bude montáž v současném filmu - tedy můžete dle všeho očekávat během první půli ledna...