Z bodu nula na západ od Bukurešti / Vznik a vývoj rumunské nové vlny
Neuplyne téměř jediný rok, aby rumunský film nezískal cenu na některém z prestižních festivalů nebo se alespoň neobjevil v jeho soutěžním výběru. Nová vlna, která se takřka „zázračně“ zrodila v rumunské kinematografii těsně po roce 2000, má i po mnoha letech co nabídnout. Na tvorbu dnes již vyzrálých osobností jako Cristi Puiu, Cristian Mungiu nebo Corneliu Porumboiu, jež zaujaly odhalováním temných stránek rumunských dějin coby podhoubí současných společenskopolitických problémů, navazují mladší autoři a autorky, kteří se nicméně stále spíš než doma setkávají s úspěchem v zahraničí.
Ačkoli rumunští filmaři často odmítají spojení s jakoukoli novou vlnou nebo jednotným proudem, na přelomu století vstoupil do mediálního povědomí fenomén „rumunské nové vlny“, který dodnes propojuje část tamějších tvůrců. Za průkopníka bývá považován Cristi Puiu, jehož debut Zboží a peníze (Marfa și banii, 2001) se promítal na festivalu v Cannes. V roce 2005 Puiu vyhrál cenu v canneské sekci Un certain regard za Smrt pana Lazareska (Moartea domnului Lăzărescu, 2005), upozorňující na absurdně byrokratický a zastaralý rumunský systém zdravotnictví. Zlatou kameru tamtéž o rok později získal Corneliu Porumboiu se satirickým snímkem 12:08 Na východ od Bukurešti (A fost sau n-a fost?, 2006), v němž se vrátil k událostem z roku 1989 skrze postavu novináře kladoucího si otázku, zda v prosinci 1989 vůbec proběhla v Rumunsku revoluce. Festivalové tažení vyvrcholilo Zlatou palmou pro film Cristiana Mungiua 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 săptămâni și 2 zile, 2007) tematizující zákaz potratů těsně před pádem Ceaușeskovy diktatury.
Mezinárodní příběh rumunské nové vlny v posledních téměř dvou dekádách může vyvolat dojem, že „hnutí“ vyrostla na zelené louce. Příslušníci nové vlny nicméně mají na co navazovat a často i přiznaně navazují. Podobně jako v jiných evropských zemích, i v Rumunsku na sebe v šedesátých letech upozornilo několik umělců pokoušejících se o experimentálnější a provokativnější díla. K nejvýraznějším patřil Lucian Pintilie s filmy V neděli v 6 ráno (Duminică la ora şase, 1965) a Rekonstrukce (Reconstituirea, 1968), jež nepřímo kritizovaly praktiky nátlaku stranických příslušníků. Druhý jmenovaný snímek byl brzy po premiéře zakázán a Pintilie později emigroval. Mezinárodního uznání se dostalo i Liviu Ciuleiovi, Mirceu Daneliukovi či Danu Pițovi, jimž se v tomto tématu podrobněji věnuje text Jaromíra Blažejovského. Slibný rozvoj byl nicméně potlačen po nástupu Nicolae Ceaușeska k moci v roce 1967. Více prostoru k tvorbě později dostávali tvůrci loajální vůči socialistickému režimu.
Rok 1989 sice přinesl konec tvrdé Ceaușeskovy diktatury, ale také nestabilní a ekonomicky oslabené prostředí pro rozvoj filmového průmyslu. Reforma centralizované státní moci, která se týkala i filmového odvětví (Centrala România-Film řídila výrobu i distribuci), byla složitá a pomalá. Přechod na tržní ekonomiku, jež měla zlepšit životní podmínky populace, způsobila přesný opak – prohlubování ekonomické nerovnosti. Nízká životní úroveň Rumunů v posledních letech Ceaușeskova režimu totiž přetrvávala i po revoluci. Navzdory obnovené svobodě projevu způsobil nedostatek finančních prostředků prudký pokles filmové produkce. V průběhu devadesátých let nevzniklo ročně více než pět snímků, rok 1999 bývá v rumunské kinematografii dokonce označován za „bod nula“, kdy nevznikl žádný celovečerní film.
Neurážet rumunské občany
„Zázračné“ znovuzrození rumunského filmu po roce 2000 lze vysvětlit několika faktory. Klíčový vliv měla právě série debutů s výrazným festivalovým ohlasem. Oceňovaní režiséři přitom při výrobě svých nízkorozpočtových projektů spoléhali primárně sami na sebe a zakládali i vlastní filmové společnosti. K prvním patřila Mandragora založená Puiuem, Mungiuem a kameramanem Olegem Mutuem, která produkčně zaštítila i již zmiňované iniciační dílo nové vlny Zboží a peníze. Vzniklo tak jakési pozitivní soupeření mezi motivovanými rumunskými filmaři. Připojovala se další jména (Corneliu Porumboiu, Cristian Nemescu nebo Marian Crișan) a další společnosti (například Porumboiuova 42 Km Film).
Tou dobou také začala rumunská filmová studia nabízet zahraničním produkcím levnou výrobní alternativu. Točit v Rumunsku se stalo trendem – své filmy tu začaly realizovat i velké osobnosti jako Francis Ford Coppola nebo Costa-Gavras. Lokální filmová infrastruktura se tím otevřela globálnímu trhu, což umožnilo tvůrcům z okruhu nové vlny poskytnout vlastní dovednosti jiným evropským filmařům. Třeba snímek Offset (2006) německého režiséra Didiho Danquarta produkoval Mungiu, vznikal v Bukurešti s mezinárodním štábem a na jeho scénáři se podíleli Puiu a Răzvan Rădulescu. Takové projekty zajišťovaly státní pokladně finanční prostředky, ale především vybudovaly zemi dobré jméno v oblasti filmové výroby. V roce 2009 byla v Cannes podepsána koprodukční dohoda mezi Francií a Rumunskem umožňující režisérům využívat finanční zdroje francouzského CNC (Centre national du cinéma et de l’image animée). Právě koprodukční spolupráce otevřela rumunské kinematografii dveře do světa. Mimo nejčastější francouzské partnery je rumunský film od roku 2000 pravidelně podporován také fondem Eurimages.
V posledních letech v Rumunsku vzniká ročně mezi deseti až dvaceti celovečerními filmy. Většina rumunských (natož autorských) snímků však zpravidla v domácí návštěvnosti nepřekročí hranici třicet tisíc diváků. Z tvorby nové vlny byl výjimkou pouze 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny s téměř trojnásobným počtem diváků. Návštěvnost sice podle údajů v knize Doru Popa Romanian New Wave Cinema od roku 2009 vzrůstá, ale z přibližně šesti milionů prodaných vstupenek připadá pět milionů na americké, převážně hollywoodské filmy, půl milionu vstupenek na filmy evropské a pouze 150 tisíc na snímky domácí. Od roku 2000 se i v Rumunsku začaly objevovat multiplexy, ale jen málo kin promítá autorské filmy. Publikum totiž nemá zájem o alternativnější sociální dramata a přiklání se spíš k americkým velkofilmům či mainstreamovým komediím. V domácím prostředí se proto lépe daří žánrově orientovaným tvůrcům a snímkům s komerčním potenciálem. Z mladých režisérů v tomto ohledu uspěl především Paul Negoescu, jehož komedie Dva výherní losy (Două lozuri, 2016) se stala na domácí poměry kasovním trhákem – v kinech ji zhlédlo více než 130 tisíc diváků.
Kromě (ne)zájmu publika představuje dlouhodobější problém rumunské kinematografie také systém státní podpory. Její udělování organizuje CNC (Centrul Național al Cinematografiei) a zohledňuje přitom kromě kvalit scénáře i renomé příslušné produkční společnosti nebo režisérovy předchozí úspěchy na festivalech či v kinech. Výsledky rozhodování však bývají předmětem svárů a stížností, poukazujících na nesrovnalosti při hodnocení projektů (za zvýhodněné získání podpory byl opakovaně kritizován například režisér Sergiu Nicolaescu).
Jiným dokladem přežívání jakési rigidní hierarchie či zkorumpovaných vztahů se stala kauza z roku 2012, kdy premiér Victor Ponta podal návrh na dekret, jímž chtěl změnit status rumunského kulturního institutu (Institutul Cultural Român), který kinematografii zajišťuje podporu a propagaci doma i v zahraničí. Kontrolu nad institucí měl podle dekretu převzít senát, čímž by se zcela změnilo vedení, a stát by nad ní získal větší moc. Mnoho umělců se proti tomuto plánu vzbouřilo a Ponta se nakonec návrhu vzdal. Obecně platí, že autority chtějí Rumunsko prezentovat navenek v dobrém světle. Například někteří senátoři kritizovali Puiua za to, že vykresluje Rumunsko depresivně a negativně, a tím uráží jeho občany.
Kvůli podobným problémům, ale i v důsledku vlastní estetické volby působili autoři nové vlny od počátku spíš v rámci nízkorozpočtové produkce, vzdali se práce ve velkých studiích a natáčeli filmy přímo na ulicích nebo sídlištích. Skromné podmínky podnítily větší autenticitu zobrazovaného i formu, která může vyvolávat paralely s dokumentární tvorbou či italským neorealismem – dlouhé záběry, řídké využití hudebního doprovodu a improvizované herecké výkony směřují k estetice minimalismu.
Trauma i po dvaceti letech
Navzdory odlišným rukopisům (Porumboiuova všudypřítomná ironie, Puiův radikální minimalismus či Mungiův observační styl) spojují autory nové vlny sdílené zkušenosti z období konce diktatury a snaha vypořádat se s dědictvím komunismu. Za společný znak jejich tvorby lze pokládat neutuchající zájem o rumunskou traumatizující minulost. Rumunské kinematografii i skoro dvacet let po nástupu nové vlny dominují příběhy spjaté s totalitním režimem. Letos bylo například v Karlových Varech uvedeno drama Andreiho Cohna Vazba (Arest, 2019), vracející se do roku 1983 a ukazující brutalitu komunistického zřízení. Vítězem loňského karlovarského festivalu se stal snímek „Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“, 2018) režiséra Radua Judea, který se vrací k ostudnému historickému období, jenž bylo za časů komunismu přepsáno a zahlazeno. Snímek připomíná, že země byla během druhé světové války několik let vojenskou diktaturou a spojencem nacistického Německa a rumunská armáda zmasakrovala Židy v Oděse.
Odkaz minulosti funguje také jako základ pro rozehrání generačních konfliktů nebo otevírání otázek týkajících se národní identity. Příkladem může být Mungiův snímek Zkouška dospělosti (Bacalaureat, 2016), tematizující korupci ve vzdělávacím systému, ale především vztah otce a dcery jako střet zástupců dvou generací vyrůstajících v odlišném politickém prostředí. Ve filmech nové vlny je nadále kritizován i současný stav státních institucí, mnohdy s uplatněním černého humoru či ironického nadhledu. Ve snímku Nezabiješ (Să nu ucizi 2018) reflektují Cătălin Rotaru a Gabi Virginia Şarga systém nemocniční péče skrze postavu mladého chirurga Cristiana, jenž po řadě nečekaných úmrtí pacientů zjišťuje, že nemocnice kupuje neúčinné biocidy. Rozhodne se aféru zveřejnit a pustit se do boje s autoritami.
Přestože rumunské nové vlně od počátku dominují muži, lze v posledních letech sledovat i nástup autorek. Na letošním festivalu v Transylvánii se představily snímky Any Lungu Jeden a půl prince (Un prinț și jumătate), Mony Nicoary Vzdálenost mezi námi (Distanţa dintre mine şi mine) a Nory Agapi (Timebox). Více než dříve se mladí autoři a autorky obracejí k tématům sexuální identity a LGBT komunity, a odkrývají tak tabu spjatá se zakořeněným konzervatismem rumunské společnosti. Už Jiná láska (Legături bolnăvicioase) Tudora Giurgiua z roku 2006 upozornila na komplexitu hledání sexuální identity a strach z jinakosti. Vítězný snímek Berlinale 2018 Touch Me Not Adiny Pintilie otevřeně studuje sexuální intimitu a lidské tělo. Rozhovory o jedný vysoký holce (Câteva conversaţii despre o fată foarte înaltă, 2018) Bogdana Theodora Olteanua vyprávějí o lásce dvou dívek, jež se bojí přiznat ke své orientaci a čelí předsudkům nejbližšího okolí. Monstra. (Monştri., 2019) Mariuse Olteanua pak nejnověji řeší krizi a individuální potřeby v manželském vztahu.
Pojítkem tvorby příslušníků i pokračovatelů rumunské nové vlny každopádně nadále zůstává právě vůle hodnověrně vykreslit společnost, jež se zotavuje a někdy potácí na cestě za demokracií, ale zároveň i neochota přizpůsobovat se mainstreamovým trendům. I díky této nekompromisnosti se za dvacet let podařilo významně obnovit národní kinematografii a představit ojedinělý pohled na současné Rumunsko.