Podivnosti, na které nezapomenete / Místo snění Davida Lynche

Na podzim 2020 vydalo nakladatelství Paseka v překladu Michala Prokopa a Lucie Kořínkové více než šestisetstránkovou autorizovanou hybridní biografii amerického filmového režiséra a umělce Davida Lynche. Publikace s názvem Místo snění (Room to Dream), je v bohatém rejstříku knih o Lynchově tvorbě netradičním počinem hodným pozornosti – a to nejen Lynchových skalních fanoušků a fanynek, ale i jeho dílem netknutých čtenářů a čtenářek.

Kniha vzniknuvší ve spolupráci americké novinářky a kritičky Kristine McKenna a Lynche samotného je totiž založena na jimi pojmenovaném konceptu „dialogu člověka s jeho vlastním životopisem“. Místo snění je kronikou Lynchových životních a tvůrčích dobrodružství, do níž stovka osob z jeho okolí vložila své vzpomínky, které David Lynch doplnil či konfrontoval s těmi svými a obohatil je o své myšlenky a světonázor.

„Autoritativní biografie“, jíž se poctivě ozdrojovanými rešeršemi Kristine McKenny doplněnými hlasem subjektu (Davida Lynche) chtěla autorská dvojice přiblížit, je jejich slovy reflexí „věcí, které se udály, ne jejich objasněním“. Cílem knihy o muži, jenž „je značkou a přídavným jménem zároveň“, není analytická interpretace jeho pestré tvorby, nýbrž reflexe příčin a následků, které ji modelovaly.

Celkem šestnáct kapitol reflektuje Lynchovu kreativní cestu, počínaje formativním dětstvím a dospíváním, přes všechny následující důležité životní křižovatky a určující lidské interakce vedoucí od vzniku jednoho (nejen filmového) díla ke druhému.

Život v mnohohlase

Každá kapitola má dvě části-perspektivy. První, objektivizující pohled novinářky, je vyváženým, chronologickým soupisem faktů a dat ze života Lynche a jeho blízkých osob. Lynchův následující pohled dodává jeho portrétu plastičtější ráz. Nicméně jak některé vzpomínkové rozpory pozorovatelů a pozorovaného dokazují, žádná kronika nemůže být stoprocentně pravdivá a objektivní, neboť hranice mezi mýtem a skutečností může být tenká. 

Lidská paměť je selektivní a vzpomínky subjektivní, tudíž rekonstrukce vzniku Lynchových filmů, kolem nichž jsou jednotlivé kapitoly primárně vystavěny, a jejich (pre)produkční historie může být ošemetná. Je tedy dobře, že jednotlivé kroky (nápady a jejich progres) komentuje více osob.

Koncept knihy v zásadě odpovídá konceptu Lynchových enigmatických filmových příběhů, v nichž si pro jejich mnohovrstevnatost může každý najít svůj úhel pohledu – nechává na recipientech, jak ji budou číst. Jednotlivé kapitoly totiž stejně dobře fungují i s obrácenou posloupností (tedy Lynchova perspektiva a pak až faktografická) a také se nabízí kompletní čtení nejprve jedné linie a pak druhé. 

Pokud lze něčemu věřit stoprocentně, tak tomu, že David Lynch je charismatická osobnost, která každému učaruje. Jako celek ho kniha vykresluje coby člověka se silnou vnitřní integritou, jedince věrného svým představám, jehož prioritou nikdy nebylo vydělávat peníze, nýbrž nezávisle tvořit, a tudíž být svobodný. Stejnou svobodu dává i publiku, co se škály interpretací jeho děl týče – a právě proto, že jich je tolik, nemá Lynch potřebu svěřovat se s těmi svými. V komplexním spojení vnějších observací z faktografické části se knihou linou Lynchovy niterné pocity a myšlenkové pochody, které prohlubují prostor pod povrchem zkoumaného. Jak konstatovala McKenna, „chce, aby lidé jeho filmy cítili a prožívali, spíš než aby jim rozuměli“ (str. 224).

Snová logika

„My všichni těkáme mezi vzpomínkami, fantazijními představami, touhami a sněním o budoucnosti, a přitom se zároveň suneme tím, co se kolem nás v průběhu dne ve skutečnosti děje. Tak, jako se tyto sféry naší mysli prolínají jedna do druhé, má i Mulholland Drive jistou tekutou logiku,“ napsala autorka o Lynchově předposledním celovečerním filmu (str. 404). Její slova přitom příhodně vystihují tvůrcovo uvažování v obecnosti.

Snová logika, kterou se tajemnem fascinovaný muž řídí, vnáší do jeho tvorby koncentrovaný chaos. Jeho filmová i ostatní umělecká díla jsou podmanivá a znepokojivá zároveň. Jsou těžko uchopitelná, ale přitom (nebo také právě proto) nepřestanou pokoušet lidskou mysl. Slovy Mela Brookse na nás Lynch „útočí s pomocí pocitů, které útočí na něj“ (str. 172). Ve svém kreativním vyjádření se nerozhoduje racionálně, ale intuitivně. „Ty části filmu, kterým nerozumíte, ukazují na to, co si ve vás samotných žádá průzkum,“ vyslovila se Noriko Mijakawa, která spolupracovala na střihu filmu Inland Empire (str. 468).

Profesionální vhled do světa umění dává textu McKenny lehkost a schopností glosátorství se přibližuje Lynchovu suchému humoru. Z pozice kritičky do textu nijak nevstupuje svým egem – nenutí své interpretace, naopak dokáže vystihnout podstatu díla jednou větou a stručně a přesně pojmout i jeho recepci. Stejně tak z desítek rozhovorů s Lynchovými kolegy a kolegyněmi destiluje to podstatné a plynutí textu tak nebrzdí opakování.  

McKenna v knize důsledně trasuje cesty ostatních lidí dovnitř a ven z Lynchova života či tvorby, přičemž sám Lynch ve svých doplňujících úvahách potvrzuje důležitost a vliv těch, kteří mu pomohli realizovat či modifikovat jeho vize. Kromě dětství se u rodinných a partnerských vztahů příliš nezastavuje a v osobních vazbách svou pozornost stáčí – v kontextu filmové tvorby – více k hercům a herečkám. Důvěrnost jejich vztahů čišící z obou vypravěčských perspektiv odhalí mnohé o Lynchově práci s představiteli a představitelkami jeho svérázných postav a režisérovo fungování na place. „Nažene herce do pustiny, kde žádná pravidla neplatí,“ přiblížila Laura Dern (str. 471). 

Z knihy jej poznáváme jako filmaře, v jehož očích je natáčení zábavným dobrodružstvím, při kterém se ve svém intuitivním jednání nechá spontánně ovlivňovat věcmi kolem, rád improvizuje a nepřestává štáb překvapovat nečekanými režijními instrukcemi. To stejné platí i pro jeho hudební experimenty, výtvarné a jiné umělecké počiny. Sdílené zkušenosti zainteresovaných osob nikdy nesklouzávají k plkání à la humorné historky z natáčení, ale naopak představují důležité pojítko jednotlivých vrstev Lynchova portrétu.

Pro intenzitu všech sdělení vzniká po přečtení knihy pocit, jako by se s Lynchem čtenář setkal osobě. Obdobně jako Werner Herzog oplývá i on fascinující aurou mluvčího, jemuž se chce naslouchat. Místy vzniká až dojem dítěte sedícího na klíně laskavého dědečka a hltajícího jeho životní příhody, zatímco spolu listují rodinným albem. Předěly mezi jednotlivými úseky textů totiž tvoří černobílé fotografie (většinou) z Lynchova osobního archivu, které ve své intimitě odrážejí jeho vazby ke spoluportrétovaným (bez ohledu na příbuzenství jsou všichni rodina), radost se sdílené přítomnosti, impresi a atmosféru jeho kreativního vyjádření či umělecká díla samotná.

Navzdory rozsáhlosti knihy a jejím bohatým přílohám (zevrubný soupis Lynchovy filmografie, včetně všech experimentů, reklam i videoklipů, a také seznam výstav jeho fotografií, výtvarných děl či skulptur) ji autoři považují za „povrchní“ ve smyslu nemožnosti postihnout lidské vědomí a všechny aspekty prožívání v jejich celistvosti.

Nepoznat všechna zákoutí

Auru mystična jakožto zastřešujícího prvku Lynchovy osobnosti a díla ostatně odráží i obálka knihy, kterou sám navrhl: její přední stranu tvoří fotografie upatlaného, leč šťastného dítěte (Lynche) sedícího na schodech před domem zastřeným stínem, kterak s hlavou pootočenou na stranu sleduje mimo záběr umístěný objekt, jehož identitu nemůžeme rozeznat – tak jako nikdy zcela nepoznáme všechna zákoutí mysli tvůrce, jenž na fotografii na zadní části přebalu obdobně zasněně hledí na něco, co si my můžeme jen domýšlet.

Ovšem když knihu rozevřeme přebalem nahoru, spatříme, že starší Lynchovo já se zasněně dívá na své mladší já, které zrcadlově vzhlíží ke svému staršímu já, a tak stále dokola, v nekonečnosti Möbiovy pásky, která je jedním z interpretačních klíčů jeho filmových děl.

David Lynch, Kristine McKennová, Místo snění, přeložili Lucie Kořínková a Michal Prokop, Paseka 2020.