Kniha o Pavlovi a Daně
O Pavlovi je název knihy Dani Horákové (1947), třetí manželky filmového režiséra Pavla Juráčka (1935–1989), která vzbudila pozornost zejména ve filmových kruzích, s očekáváním nových, neznámých informací z jeho dosud nezmapovaného období v mnichovské emigraci (1979–1983). Ke čtyřem objemným Juráčkovým deníkům – vydaným stejně jako O Pavlovi v Torstu, čtvrtý díl vyjde ještě letos – přibyl memoárový komplement nabízející vhled do autentického soužití někdejších manželů. Do Německa mohli legálně vycestovat na omezenou dobu po souhlasu StB, pod podmínkou uzavření sňatku, s možností návratu. Dnes zní takový podmínečný výjezd, který pro mnohé znamenal i nepřímé vyhoštění, jako nepochopitelná absurdita totalitních praktik. Pro Juráčka, jednoho z předních tvůrců nové vlny, jenž se odmítl podřídit normalizačnímu nátlaku a jemuž byl udělen „distanc“, však znamenal potenciální naději a šanci tvořit.
Prvotní motivací, proč se Daňa Horáková do rozsáhlé retrospektivy pustila, byly právě Juráčkovy deníky, které četla až po jejich vydání, aniž by předtím o jejich existenci věděla. Na nich jako na podstavci svoji knihu postavila s prohlášením, že nepsala tradiční paměti, nýbrž kontroverzní výpověď, v níž chce ukázat Juráčka „jinak“, než jak se v denících sám prezentoval. Erudovaná filozofka, v Německu etablovaná novinářka, vstupuje touto knihou do veřejné diskuse nejen „o Pavlovi“ v soukromém a historickém diskurzu, ale potažmo i o sobě a své účasti v „kauze Juráček“.
V knize referuje o průběhu jejich německé etapy a zároveň se ohlíží do kulturního a politického dění v Československu šedesátých a sedmdesátých let. Záměrně nedodržuje chronologickou linii s odůvodněním, že překračováním časových vrstev víc postihne dějinný rozměr s jeho konsekvencemi. Faktograficky nastiňuje Juráčkův i vlastní životopis, přičemž objektivní historii prokládá osobními vstupy, těží z rozsáhlé dokumentace – a také hojně cituje i z Juráčkových deníků (zejména z toho posledního). V tematizovaných kapitolách formuluje své názory na normalizační éru a disent, v němž se v době Charty 77 angažovala, a posléze i na české emigrantské ghetto v NSR, do něhož v osmdesátých letech vstoupila.
Literární deník jako pomník nesmrtelnosti
Horáková vědomě překračuje žánr memoárů i komentovaného literárního deníku. Vede pomyslný souboj s Juráčkovými deníky, přesněji s jejich zpřítomněným pisatelem, kdy se střetávají dvě vyhraněné persony, dva rozdílné přístupy, dvě silná ega. Ve snaze uvést věci na „pravou“ míru a relativizovat deklarované deníkové „pravdy“ si autorka uvědomuje nemožnost Juráčka demytizovat, ale i marnost své někdejší posedlosti „prokletého“ Pavla napravit, ne-li spasit. Propojila v sobě roli pamětnice, která sama sebe dává všanc (to je její pádný argument, aby leckdy Juráčka difamovala nebo vyzradila nelichotivé intimity), a roli ambiciózní pisatelky, která sází ve hře na vysoké karty. Z memoárové otevřenosti vyloučila předem sentiment, dojetí i naivitu, zato otevřela dokořán ložnicové dveře. Horáková jako zkušená pisatelka vypráví obratně, jadrně, s vtipem a s ironicky nabroušeným ostřím. Ale i s manipulativní taktikou ovlivňovat čtenáře. Připouští, že jí není cizí spisovatelská licence zasahovat do minulosti a literárně ji „upřesnit“.
Pokusila se – obrazně řečeno – odejmout z Juráčka jeho deník jako masku a odhrnout oponu deníkového „paralelního univerza“, které psal celý život jako literární pozůstalost pro futuro. Juráčkův autoportrét jeho bývalá manželka prosvěcuje neúprosným kritickým zrakem, aniž přestává být jeho osobností fascinovaná. Srovnává jeho pojetí s vlastními prožitky s úmyslem usvědčit jej ze lži či aspoň ze zamlčené pravdy. Ale zároveň, jak neopomene často zdůraznit, jej chce pochopit a sebe obhájit; v posledku oba nelítostně vystavuje na pranýř v ambivalenci soucitu a nenávisti, s touhou odpustit.
Je však „Pavel“ v jejím pojetí opravdu jiný, opravdovější, než jak se sám chtěl vidět? Stačí letmo listovat stránkami v jeho deníku ke zjištění, že nezastíral své podivínství, narcismus, zakomplexovanost ani alkoholismus. V knize O Pavlovi však pootáčí úhel pohledu ženská optika, kdy se jeví jako přitažlivý charismatik, ale i bezpříkladný a nesnesitelně sobecký partner. Jeho samolibě pěstované návyky a nešvary „diagnostikovala“ Horáková v detailním popisu jejich bouřlivé Hassliebe, v níž si však ani ona nezadala.
Juráček se v její verzi od té deníkové zas tak zásadně neodlišuje. Jeho osobnost však dostala hrubší kontury, je bezohlednější a k druhým krutější, je doslova „zlý“, jak Horáková dokládá v konkrétních situacích. Vedle něj staví svůj portrét sebevědomé a cílevědomé ženy, což Juráčka – outsidera s maskulinní podstatou – dráždilo a ponižovalo. Stylizuje se sebeironicky do pozice „obrýlené intelektuálky“ (cejch, jímž ji častoval i Juráček) obdařená nezdolnou ženskou silou. V Německu se v praxi ukázala jako vitální, jazykově disponovaná, schopná uživit je oba. Juráček marnými pokusy prosadit se, zahanben jazykovou nemohoucností, tvrdošíjně lpěl na uměleckých nárocích, které v daném komerčním systému ztrácely smysl. Počínající scenáristické úspěchy své ženy důsledně ignoroval.
„Život v pravdě“ – doma i v cizině
V ohlédnutí do české minulosti si Horáková vyřizuje účty s těmi, s nimiž byla ve sporu, nebo kteří jí ublížili; žel dnes už jsou všichni po smrti. V subjektivně zabarvených a mnohdy faktograficky nepřesných charakteristikách podrobuje Juráčkovy filmové – a úspěšnější – kolegy, jakými byli Zbyněk Brynych, Vojtěch Jasný, Stanislav Barabáš, Miloš Forman nebo Jan Schmidt, kritickému názoru, bez ohledu na jejich objektivní renomé. Podobně se staví k disidentům a emigrantům (Václav Havel, Milan Machovec, Pavel Landovský, Ota Filip, aj.). Speciálně si vyřizuje účty s Ludvíkem Vaculíkem, který o ní v Českém snáři rozšířil falešnou zprávu jako o agentce StB. S potřebou očistit se zmiňuje naopak Juráčkovo selhání, když přistoupil na spolupráci s tajnou policií. U disidentů se mimo jiné zaměřila na jejich milostné aféry a ironicky s humorem poukazuje na svérázné umravňování nevěr v rozporu s havlovskou tezí „života v pravdě“. Servítky si nebere ani ve sféře německé filmové produkce a v defilé podnikavých zbohatlíků (Karel Dirka, Haro Senft).
Vkládané esejistické segmenty například o Franzi Kafkovi, Boženě Němcové (o archetypu Viktorky a Černého myslivce) či o Dürerově aktu, v nichž Horáková cíleně nachází nápadné analogie s Juráčkem, jsou sice interpretačně zajímavé, byť nijak objevné. A ve struktuře textu vyčnívají jako uměle naroubované.
Při vzpomínání nemá Horáková zábrany, necenzuruje ani nemoralizuje, i když tuto zásadu někdy porušuje a striktně soudí, neschopna ustoupit ze subjektivní předpojatosti. Juráčka jedním dechem oceňuje i zatracuje. Toto rozpolcení se objevuje i v jejích pozdních výčitkách vůči jeho citovému deficitu a sexuální promiskuitě. Oživuje staré křivdy jako neodpustitelné a vedle toho připomíná Juráčkova milostná vyznání a ve fotokopiích je dokládá „ceduličkami“ se stručnými vzkazy, které si schraňovala jako cenné relikvie. A hrdě triumfuje s reprodukcí Juráčkovy vlastnoruční kresby autoportrétu, na němž zobrazil své roztoužení rozměrem penisu.
Po několikaletém nezdařeném úsilí uspět jako scenárista a dramatických kolapsech v rozpadajícím se vztahu se Juráček vrátil do Prahy sám. Daňa se emancipovala a zahájila v Německu úspěšnou kariéru, udivena, jak píše, že byla uznána ona, a nikoli talentovanější, slavný Juráček.
Máme-li v souhrnu posoudit knihu O Pavlovi, jedná se, s výhradami k tematické přetíženosti a místy svévolným interpretacím, o nepominutelné, jakkoli diskutabilní svědectví, které nepochybně vyvolá různé reakce. Horáková totiž vědomě balancuje na hranici serióznosti v odkrývání kulturního i privátního zákulisí, se záměrem atraktivizovat, ne-li skandalizovat. A neváhá překročit i hranice vkusu, když píše o slabinách slavných nebo o indiskrétních exhibicích a obscenitách bulvárního typu, které líčí s obzvláštní zálibou.
Není sporu o tom, že paměti Dani Horákové vycházejí z podhoubí Juráčkových deníků. Autorka se s nimi konfrontuje, těží z nich (někdy až parazitně, především z období, kdy ho ještě neznala), polemizuje a vlastně s nimi soutěží. Těžko odhadnout, jak by její kniha vypadala, kdyby neměla toto podpůrné lešení. O některých faktech vypovídá, o jiných pomlčí. To se většinou v memoárech běžně děje. Není však jasné, proč Juráček při svém odchodu do Československa deníky v Mnichově zanechal, když na nich tak lpěl a předtím, po celou dobu německého pobytu, je před Horákovou pečlivě ukrýval. Snad proto, aby se nedostaly do rukou StB? Nebo se jich při poraženeckém návratu do odcizené domoviny raději zřekl, aby aspoň takto zlikvidoval neúspěšnou německou epizodu? Nechal je Daně „na pospas“ jako projev důvěry či vděku? To by ovšem nebylo v jeho stylu. Koneckonců by nebyl problém nechat si je do Čech dopravit. Žádná z hypotéz nezní pravděpodobně. Horáková o tom v knize nepíše. Podstatné je, že deníky nakonec poskytla ke zveřejnění. Zbývá jen počkat si na závěrečný díl Juráčkových deníkových zápisů z Německa a při četbě je konfrontovat s knihou O Pavlovi.
Daňa Horáková, O Pavlovi, Torst, Praha 2020