Život je krásňoučký / Králíček Jojo
Holokaustové komedie obvykle čelí nařčením, že zlehčují to nejvážnější z témat. Jak konkrétně jej ale zlehčují a čemu přesně jejich rozverný tón slouží? Například v dojímavém, a přitom zábavném koncentráčnickém snímku Život je krásný režiséra Roberta Benigniho židovský otec svému synovi namlouvá, že jejich zajetí je ve skutečnosti součástí kolektivní společenské hry. Dítě, a spolu s ním i publikum, tak nacistický teror vnímá skrze hořkosladký závoj, ochrannou vrstvu, která tlumí kontakt s nepopsatelnými hrůzami. Králíček Jojo Taiky Waititiho rovněž pojednává o chlapci, jehož existenci během druhé světové války halí jakýsi zjemňující fantazijní opar. Jen jde tentokrát o filtr tvořený fašistickou ideologií, v němž absentující otcovskou figuru v dětských představách supluje rozkošně zlomyslná postavička samotného Vůdce.
Desetiletý Jojo je nadšeným členem Hitlerovy mládeže, leč doma má odbojářsky naladěnou matku, která navíc v domě ukrývá dospívající židovskou dívku Elsu. S Elsou se chlapec záhy setkává, rozpráví s ní o nadpřirozených schopnostech Židů a za nesouhlasného mručení imaginárního Vůdce se do ní platonicky zamilovává. Králíček Jojo tedy oproti Benigniho filmu vlídně nezmírňuje strašlivé dopady holokaustu, ale žertovně vykresluje osoby a představy, které za nimi stojí. Propagandistické fámy líčící Židy jako proradné démony se nadsazeně promítají do pohádkových malůvek poletujících rohatců z Jojovy rozpracované knížky. Parodicky přemrštěné hajlování a urážlivý žvatlající Adolf jako by sem přicestovali z kampaně „Buďte hodní na svého obecního nácka“.
Prověřenou strategii, podle které zbavíme zlo jeho moci tak, že jej důkladně zesměšníme, následuje Králíček Jojo obstojně, byť s nevelkou invencí. Slabší jsou však scény, v nichž Waititiho film vystupuje z komfortní zóny narůžovo přetřeného nacismu a pokouší se gestikulovat směrem k opravdu vážným válečným traumatům, případně způsobům, jak jim předcházet a čelit. O náhlé smrti milovaného člověka jsme spolu s chlapcem zpraveni decentní náznakovou oklikou, která zásadně nenarušuje eufemistický tón snímku. Zároveň ale postrádá skutečně zdrcující emoci, kterou bychom v příběhu podávaném perspektivou malého kluka očekávali. Stačí chvilka úhledně zarámovaného truchlení a Jojo bez viditelnějšího otřesu vesele poskakuje dál omalovánkovým světem, který si pro svůj milý svéráz vysloužil četná přirovnání k porcelánovým univerzům Wese Andersona.
Jenže Waititi není Anderson, jehož filmy s historickými reáliemi přiznaně manipulují a jakékoli citové projevy uzavírají do dvojitých ironických uvozovek. Králíček Jojo se označuje za protinenávistnou satiru, která se zjevně chce diváků dotknout a účinkovat v dnešních rozbouřených časech jako zklidňující tonikum. Recept proti nenávisti, předsudečnosti a xenofobii, který film navrhuje, je však vcelku naivní. Jeho nejúčinnější přísadou je – jak jinak – láska, či alespoň silná přátelská náklonnost. Takto hluboké, hory přenášející pouto si možná v ideálním případě vypěstujeme k jedinci, kterého – stejně jako Jojo – náhodou objevíme doma ve skříni. Jak nám ale pomůže láska, když se s těmi „druhými“ setkáme jen jako s abstraktními medializovanými skupinami „nepřátel“ nebo jako s lidmi, na něž narazíme letmo a příležitostně?
Život podle Taiky Waititiho je zkrátka až moc růžovoučký. Šlechetné úmysly se v jeho filmu rozpouštějí v cukrkandlovém sentimentu, který možná chvilkově rozpláče a zahřeje, ale pak vmžiku vyprchá z těla. Hitler v pitvořivém Waititiho podání možná odpovídá zdrobnělé klukovské optice, ale obávaného, nesčetněkrát karikovaného arcipadoucha moderních dějin nijak nepřepracovává ani neaktualizuje. Králíček Jojo tak zůstává uvězněný v chráněné oblasti bezpečné, důkladně opomníkované války, za jejíž hranice vyhopkává zřídka a neobratně. Je plyšovým domácím miláčkem, z nějž při jemném stisku vychází roztomilé kníkání, ale kterého by tam venku rozcupoval první predátor.