Co dělat, když zazní siréna / Maják
Nikoli na hasičský manuál, ale na mysteriózní horor Maják, jenž pojednává o temných zákoutích lidské mysli, odkazuje možná trochu zavádějící název této kritiky. Režisér Robert Eggers se ve svém druhém snímku věnuje dvojici mužů, již na konci 19. století střeží maják na mořském útesu. Kameraman Jarin Blaschke použil sto let starou optiku a téměř čtvercový formát, aby vytvořil jedinečný vizuální jazyk, který využívá dobové autenticity němých filmů i expresivního potenciálu černobílého obrazu. Do pečlivě budované historické reality se však dostávají znepokojivé prvky, které jako výstražný signál varují, že svět není takový, jakým se zdá.
Černobíle zvýrazněná fyzičnost vnějšího světa odkazuje na nitro dvou soupeřících mužů, kteří se propracovávají na hranici šílenství. Mladý pomocník Ephraim je posedlý myšlenkou odhalit, co se skrývá v tajemné místnosti s reflektory na vrcholu majáku, kam ho jeho kolega Thomas nechce za žádnou cenu pustit. Vzrůstající napětí mezi rivaly se zhmotňuje v hrozivě rozbouřených přírodních živlech a toxicky maskulinním erotickém dusnu. Jejich těla bičuje déšť, na skalnaté útesy ničivě narážejí mořské vlny a krajinou cloumá prudký vítr. Aby unikli frustrující skutečnosti, upadají oba hrdinové do alkoholického deliria nebo obsesivně onanují.
Dominance mužské elementu je očividná i v obrazových motivech. Vysoko nad krajinou ční falický tvar majáku, ze stropní mříže kape sperma a vodovodním potrubím protékají podivné lepkavé tekutiny. Ženská sexualita je zredukována na masturbační pomůcku v podobě sošky mořské panny. V mužských představách však nejvíce děsí právě siréna, která se proměňuje v přízrak s hrozivě akcentovanými pohlavními orgány a ohlušujícím zvířecím vřískotem. Robert Pattinson, který po boku Willema Dafoea ztvárnil postavu Ephraima, již podobně fyzickou roli zabydlel v existenciální sci-fi High Life. Stejně jako Eggers i režisérka Claire Denis fetišizuje lidské tělo a démonizuje ženskou sexualitu v postavě zrádné „sirény“ doktorky Dibsové.
Siréna nemusí být jen napůl žena, napůl ryba, ale i napůl budova, napůl bytost. Ephraim a Thomas jsou natolik posedlí svými vizemi, že přestávají rozlišovat, co je reálné a co ne. Jasně ohraničená černobílá skutečnost se jim ztrácí v poeticky vábivých odstínech šedi a předměty získávají magický rozměr. Hlavní postavou už není strážce ani jeho pomocník, ale samotný maják. Objekt jejich posedlosti, trofej i modla, se mění v předmět-bytost, která svým světelným zrakem a hlasem sirény střeží mořskou hladinu. Nadpozemsky krásná záře jejích reflektorů má takovou sílu, že může člověka osvítit, oslepit i sežehnout. Je to alarm, jenž varuje před Prométheovým věčným hříchem, vinou a nevyhnutelností trestu.
Maják není chladně distancované manýristické dílo, které svou rafinovanou obrazovou poetikou zakrývá obsahovou prázdnotu. Není to ani heroický příběh o zápasu člověka s přírodou, přejatý z Hemingwayovy novely Stařec a moře. Eggersův snímek je jako krystal, jenž rozkládá skutečnost na množství světelných ploch. Realistický dobový svět je vybudován jen proto, aby se postupně rozložil a v jeho trhlinách mohly probleskovat obrazy, které připomínají malířské romanticko-mystické vize Williama Blakea nebo výjevy ze starověké mytologie.
Jednotlivé „plošky reality“ odkrývá žánrové transgrese. Prvky psychologického thrilleru a mysteriózního hororu ukazují, že za viditelnou realitou existuje ještě abstraktní vrstva, kterou Eggersův debut Čarodějnice zobrazuje prostřednictvím křesťanské mystiky a Maják antickou mytologií. Obě díla definuje nejen dvojznačnost fikčního světa, ale především fakt, že neprozrazují, jaká z vrstev reality je platná. Přes svou multižánrovost jsou především existenciálními dramaty, která kladou ontologické otázky o podstatě světa. Nadpřirozené bytosti nebo magické síly jsou pomyslným alarmem, který upozorňuje na rozpor mezi viditelným a tušeným světem a nutí pátrat po tom, co je a co není skutečné.