Odvážná škatulata / Berlinale 2020
Při pohledu na ceny udělené na letošním sedmdesátém ročníku Berlínského mezinárodního filmového festivalu by se mohlo zdát, že i přes razantní personální výměnu ve vedení festivalu vlastně zůstalo vše při starém. Zlatého medvěda pro nejlepší film vyhrálo disidentské drama Zlo neexistuje perzekvovaného íránského režiséra Muhammada Rasúlofa. Vítězství snímku o trestu smrti a (ne)svobodném životě uvnitř totalitního Íránu četli komentátoři převážně jako politické gesto, jako vyjádření podpory umělci stíhanému za „protirežimní propagandu“. Podobná angažovanost přitom vystihovala osmnáctileté úřadování bývalého ředitele Berlinale Dietera Kosslicka. Během něj zaznamenal třikrát úspěch jiný hlasitý odpůrce íránského režimu Džafar Panahí – jeho snímek Taxi Teherán v roce 2015 celou soutěž dokonce vyhrál – a jedenkrát zde na cenu nejvyšší dosáhl i o něco subtilnější kritik tamních poměrů Ašghar Farhádí s melodramatem Rozchod Nadera a Simin.
Rasúlofův úspěch tak do letošního Berlinale vnesl závan minulosti – připomínku období, které odborná veřejnost nejen v Německu kárala za laxní dramaturgii a těžkopádné politické postoje. Jestli však Zlatý medvěd pro film Zlo neexistuje o něčem vypovídá, pak o tom, že aktuální kondici a celkové směřování festivalů nelze hodnotit jen na základě výčtu oceněných. Navzdory tomu, že porota v čele s hercem Jeremym Ironsem vybrala „typicky kosslickovského“ vítěze, občerstvené Berlinale pod novým vedením naznačilo cestu, jakou se může v budoucnu úspěšně vydat.
Koncepční pirueta
Snad nikdo od nových šéfů berlínského festivalu nečekal koncepční piruetu o sto osdmesát stupňů. Nejen že by takový radikální obrat nebyl možný, ale nebyl by ani žádoucí. Po Kosslickovi zděděnou politiku genderové vyváženosti Berlinale udržuje i nadále, a dokonce ji v některých ohledech naplňuje ještě důsledněji. Poměr filmů režírovaných ženami ve festivalovém programu oproti loňsku vzrostl o více než jeden procentní bod. Na principu parity ostatně stojí celá organizace nového vedení. Po absolutním vládci Kosslickovi přichází vybalancovaná doppelspitze Carlo Chatrian & Mariette Rissenbeek – uznávaný italský dramaturg se zkušenostmi z Locarna a bývalá ředitelka Německého filmového centra.
Současně to neznamená, že by se Berlinale v nadcházející éře mělo zcela vzdát své politické role. A prohlášení, kterým se vedení přehlídky veřejně zastalo odsouzeného Rasúlofa, jasně ukázalo, že se této úlohy ani vzdát nehodlá. Problém „Kosslickova festivalu“ nespočíval v tíhnutí k této společensky intervenující úloze, ale v tom, že za ni schovával kurátorskou ledabylost a často si vystačil jen se vzletnými tezemi. Soustředěnou dramaturgii všímavější nejen k politice, ale také k filmové estetice – a tomu, že tyto dvě věci nelze oddělit – pak představil právě letošní ročník. Jako by se Berlinale z baribala, ještě unaveného z dlouhého zimního spánku, začalo měnit v energičtějšího grizzlyho, který se nebojí vycenit zuby a vytasit drápy.
Programové úpravy, které provedl Chatrianův tým, mají několik rovin. Tou první je celkové zeštíhlení filmové nabídky, která za Kosslickova expanzivního panování čím dál více nabobtnávala. Byla zrušena matoucí kategorie nesoutěžních filmů z hlavní sekce. Tyto snímky, mezi něž letos patřil například Šarlatán režisérky Agnieszky Holland, byly přesměrovány do sekce Berlinale Special Gala. Škrty dále nepřežila sekce NATIVe vyhrazená domorodé kinematografii ani projekt Culinary Cinema, který kombinoval filmové projekce s vysokou gastronomií. Chatrian se tak celkem rozhodně postavil zády zážitkovému pojetí festivalu, v němž sledování filmu může být jen záminkou k tomu dobře se najíst – pojetí festivalu jako relaxujícího odvětrávače stresu srovnatelného s návštěvou wellness centra. Místo toho do programu zařadil větší počet filmů, jež pohodlnému diváctví vzdorovaly nebo sledování přímo činily namáhavým a nepříjemným.
Pomalu, pomaleji, ale jistě
V hlavní soutěži se nejvíce blížil odpočinkové regenerující podívané snímek Dny (Rizi) tchajwanského režiséra Caj Ming-lianga. Příznačně, a vzhledem k Cajovu dlouho kultivovanému přístupu očekávaně, šlo však zároveň o jeden z divácky nejnáročnějších titulů hlavní soutěže. Nový film režiséra, jenž dnes patří k té radikálnější větvi pomalé kinematografie, přenáší zkušenost krátkého, ale intenzivního setkání dvou mužů v hotelovém pokoji. Dlouhá poctivá masáž se „šťastným koncem“, kterou laoský mladík provádí Cajovu partnerovi a dvornímu herci Lee Kchang-šengovi, je zde slastným vyvrcholením – vysoce taktilním klimaxem snímku, který všechnu energii koncentruje do pozvolného smyslového líčení chronické fyzické degradace i rekonvalescence, stavu osamělosti i chvilkového sblížení. Terapeutický film o terapii těla i ducha zůstal při vyhlašování cen nezaslouženě opomenutý. Jako jediný soutěžní titul vyžadoval hluboké percepční přeorientování do naprosté přítomnosti, ničím nezakalené vnímání prosté existence.
Další „těžké“ filmy, jež se svorně sešikovaly až ve druhé polovině soutěže, přicházely s více méně trýznivými vizemi lidské krutosti a beznaděje. Trend extrémní kinematografie, kam bychom tato díla mohli zařadit, je běžnou, v podstatě neoddělitelnou součástí globální artové produkce. Loni jej na Berlinale zastupovala krvavá mordýřská podívaná U Zlaté rukavice, která nestydatě laškovala s hororovými konvencemi. Letošní snímky extrémního ražení ale nebyly jen pomíjivými nositeli laciného děsu, a naopak překračovaly hranice toho, co bývá v rámci této tendence obvykle k vidění.
Největší mediální pozdvižení vyvolal ruský film DAU. Nataša (Stříbrný medvěd za kameru), více než dvouhodinový zlomek multimediálního monstrprojektu režiséra Ilji Chržanovského, který za finance štědrého oligarchy na Ukrajině postavil repliku jaderného institutu z dob pozdního stalinismu. V něm několik let probíhala jakási sovětská Truman Show, sociální experiment rekonstruující výseč totalitní minulosti. DAU. Nataša pojednává o servírce z kantýny institutu, která si na bytové pijatice začne s francouzským vědcem. Čelí pak nejen alkoholové a milostné kocovině, ale také brutálnímu nátlaku shora. Nesmlouvavý film atakující diváky předlouhými scénami nekašírovaného sexu a opileckých výlevů vcelku pochopitelně pobouřil ruské filmové kritičky. Jejich otevřený dopis adresovaný vedení Berlinale zpochybňoval uvedení filmu, který nejenže bez zjevného odsudku zobrazuje hrubé násilí na ženách, ale obdobně traumatizujícímu zacházení dost možná vystavoval i samotné aktéry celého experimentu. O tom, zda je DAU vynálezem zkázy, nebo uhrančivým trenažérem sovětské totality, lze debatovat. Jsou to však právě tyto provokativně otevírané morální a etické otázky, které ho činí cenným – a je pravděpodobné, že s dostupností dalších částí budeme mít, co se týče odpovědí, o něco jasněji.
Možná ještě větší dramaturgickou odvahu prokázal Chatrianův tým v případě soutěžního zařazení filmového eseje Ozáření (cena pro nejlepší dokumentární film) kambodžského autora Rithyho Panha. Zdrcující pojednání o genocidě – především té jaderné – kráčí záměrně zcela opačnou cestou než přelomový holokaustový dokument Šoa. Nikoli slovně evokované obrazy nepopsatelné hrůzy, ale naopak zmnožené obrazy dopadajících bomb, znetvořených těl a masových hrobů. Ztrojnásobené výjevy, doprovázené poeticko-filozofujícím voiceoverem ve francouzštině, jednak ničivost genocidy zabstraktňují, ale současně ji nesnesitelně zhmotňují. Ozáření je film, od nějž mnozí odvracejí zrak, přestože z plátna zaznívá klidný pokyn: „Dívej se. Znovu. Stokrát znovu.“ Je těžké si představit, že by se Pahnův snímek nestal zásadním orientačním bodem holokaustové kinematografie. Nechat se při jeho sledování tisíckrát zavalit hrůznou materialitou smrti a zániku působí otřes, ale právě proto bylo jeho vyzdvižení do hlavní soutěže odvážné a potřebné.
„Dívej se znovu“
Berlínská hlavní soutěž se pochopitelně skládala i z mnohem přívětivějších filmů. A přestože vůči některým z nich bylo možné vznášet výhrady, zároveň nešlo ignorovat jejich nápaditost či kuráž. Přední německý režisér Christian Petzold se po vynikající minulé dekádě tentokrát v Undine (Stříbrný medvěd pro herečku Paulu Beer) poněkud utopil ve svém oblíbeném spojení melodramatické romantiky a intelektuální vyzývavosti. Moderní převyprávění legendy o mořské panně, která se osudově zamilovává do pozemských mužů, je sice poněkud citově podchlazené a budí spíše pobavené rozčarování, ale svým urbanistickým zaujetím pro Berlín a jeho minulost i tak představuje ojedinělý počin. Tříhodinovou imigrantskou reinterpretaci klasického románu Berlín, Alexandrovo náměstí režiséra Burhana Qurbaniho lze nařknout z latentního rasismu a namachrované videoklipové stylistiky, ale nelze opomenout jeho velikášské ambice i rozmáchlou, a přitom dramaturgicky ukočírovanou výstavbu. Suverénně nejveselejší soutěžní titul Smazaná historie (Stříbrný medvěd udělený k 70. výročí Berlinale) dvojice Benoît Delépine & Gustave Kervern se pak v nelehké disciplíně satiry digitálního věku vyvarovává jakýchkoli přešlapů. Snímek rozhodně není pouhým sledem zfilmovaných memů s hashtagem #HumansOfLateCapitalism, ale aktuální sociální komedií o tom, jak nás digitální bulšit zaměstnává na plný úvazek.
Úroveň soutěže pozvedávaly také dva americké filmy, které se již před Berlinale hrály ve Spojených státech. V První krávě, jež měla světovou premiéru již loni v srpnu v Telluride, režisérka Kelly Reichardt – stejně jako ve filmu Zkratkou v Oregonu – reviduje ikonografii westernového žánru. Místo adrenalinové naháněné na cválajících koních sledujeme mile úsměvné scény tajného nočního dojení. A místo rázných šerifů jsou hrdiny filmu dva zženštilí muži, jejichž snem je rozjet obchod s medovými koláčky. První kráva aspiruje na dosud nejlepší film Kelly Reichardt. Nenucenost, s jakou režisérka vsouvá do pozvolného dobového dramatu témata environmentalismu či raně kapitalistické morálky, se tu snoubí s mimořádnou vypravěčskou elegancí. Svůj zatím nejlepší film, který předtím uspěl už na Sundance, v Berlíně představila také Eliza Hittman. Snímek Nikdy zřídka někdy pořád (Velká cena poroty) je empatickým dramatem dívky, která kvůli potratu cestuje z konzervativní Pensylvánie do New Yorku. Jindy hrdý majestátní New York přibližuje kameramanka Hélène Louvart jako nehostinnou velkoměstskou pustinu, v níž se mladé cestovatelky bez peněz bezprizorně trmácejí od nádraží k nádraží.
Průřezový profil berlínské soutěže je tedy možné zrekapitulovat následovně. Ve větší míře než v minulých letech tu byly k vidění filmy autorské, náročné, ambiciózní a důležité. K těmto vlastnostem přitom měly blízko také snímky, jež byly jinak rozpačité či hrubě nevyvedené, jako například rozháraná šokantní autoterapie Abela Ferrary Sibiř nebo zvláštně disharmonické Sprosté historky italských bratrů D’Innocenzových (Stříbrný medvěd za scénář). Celkově dobrému dojmu ze soutěže pak dopomáhaly i převzaté filmy z USA, u nichž festival rezignoval na objevitelské prvenství, ale správně vyhodnotil jejich sílu. Vypichuji tyto věci hlavně proto, že z vícero důvodů šlo o jedny z určujících rysů sedmdesátého Berlinale. S ještě větší intenzitou se totiž promítly do vedlejší soutěžní sekce Encounters, kterou nově zařadil do programu Chatrianův tým.
Vyčerpávající setkání nového druhu
Jestliže u filmů z hlavní soutěže lze o estetické a strukturní průraznosti hovořit jako o vítaných, nicméně nečekaných bonusech, sekce Encounters se právě k těmto hodnotám otevřeně hlásí. Dramaturgům se podařilo získat do výběru nejen mladé progresivní filmaře, ale také vysoce ceněné auteury či slavné veterány, Alexandera Klugeho a Heinze Emigholze. Zahajovací film Malmkrog, v němž rumunský velikán Cristi Puiu adaptuje spis Tři rozhovory: O válce, pokroku a konci světových dějin Vladimira Solovjova, se ukázal jako intelektuálně nejvíc vyčerpávající kus letošního Berlinale. Zhruba dvousetminutový monumentální film přitom slučuje hutné filozofující debaty skupiny kosmopolitních aristokratů s mistrovským inscenováním dialogů a pohybu figur v prostoru šlechtického sídla.
V Encounters se dále blýskli celovečerně debutující kolumbijský talent Camilo Restrepo se svým punkově bressonovským filmem Potrubí nebo argentinský cinefilní oblíbenec Matías Piñeiro, který svůj autorský mustr shakespearovské férie v Isabelle upgradoval až do svého zatím nejkomplikovanějšího formalistického rébusu. Kvalitu premiérového ročníku sekce rovněž navyšovala výrazná americká režisérka – Josephine Decker a její stylově rozcuchaný, hororově ulepený životopis spisovatelky Shirley Jackson se skvostnou Elisabeth Moss v titulní úloze. V této společnosti pak působili Služebníci slovenského režiséra Ivana Ostrochovského trochu nepatřičně, jako řemeslně zdařilý, ale jinak vcelku unylý výrobek pitchingů a koprodukčních fór, poslušně a nepříliš tvořivě napodobující podle Pawła Pawlikowského veleúspěšný mustr černobílých akademických dramat ze střední Evropy. Příznačné pro Encounters bylo, že hlavní cenu zde vyhrál zhruba osmihodinový portrét japonského farmáře, který valná většina novinářů vůbec neviděla.
Jak tento dlouhý, a přitom nevyhnutelně selektivní výčet filmů při pohledu na letošní ročník zobecnit? Berlinale se z roku na rok neproměnilo ve zcela jiný a lepší festival, ale ukázalo směr, kterým se bude v dalších letech ubírat. Za tímto novým směrováním nestojí jen Chatrianův dramaturgický čich na kvalitní filmový art, ale také strategické přeskládávání programu. Zřízení Encounters například neznamená, že odvážnější filmy, které se v sekci promítaly, by dříve na Berlinale vůbec nebyly. Jen by se pravděpodobně některé z nich skrývaly v jiných sekcích, v experimentálněji pojatém Foru nebo ve společensky angažovanějším, provokativnějším Panoramatu. Encounters tak na jednu stranu Chatrianovi slouží jako jeho vlastní berlínské dítě, které může už po prvním roce vykázat coby svoji zásluhu. Zároveň však nová soutěžní sekce mnohem lépe soustředí dohromady pozoruhodné filmy, které by za Kosslicka byly nekoncepčně rozházené napříč celým programem. Takto mohou Encounters sloužit i jako „líheň talentů“, přípravka pro hlavní soutěž, podobně jako Un certain regard v Cannes, případně benátské Orrizonti. Nastalá situace po Chatrianových škatulatech pochopitelně trochu zkomplikovala situaci dramaturgům sekcí Forum a Panorama, jimž se najednou o něco zúžily možnosti výběru. Čilá komunikace mezi sekcemi, kterou do Berlína přinesl Chatrianův tým, ale nabízí dobrou šanci, že si s touto novou situací všichni poradí.
Za hranice antropocénu
Nakonec je tu obligátní otázka, jak si Berlinale stojí mezi trojkou nejvýznamnějších světových festivalů. Německá filmová kritička Katja Nicodemus se ještě před začátkem letošního ročníku nechala slyšet, že Chatrianův soutěžní výběr vlastně není o tolik jiný než ty předchozí Kosslickovy. A že se pro Berlín opět nepodařilo získat ty nejvěhlasnější filmaře. Otázka ovšem je, zda je fér na německý festival tyto požadavky klást a zda jsou vůbec v současnosti realizovatelné. Vzhledem k pozici, jakou má Berlinale ve festivalovém kalendáři, například není pravděpodobné, že by se sem v příštích letech stahovali tvůrci pomýšlející na zisk prestižních výročních cen, Oscarů nebo Zlatých glóbů. V tomto směru budou mít vždy větší výhodu zářijové Benátky, které ostatně na principu oscarového startéru již poslední roky fungují. Stejně tak není příliš pravděpoobné, že by Berlinale dokázalo lákat tolik slavných auteurů jako Cannes, jakkoli Chatrianův „románský styl“ byl už letos v Berlíně znát.
Berlínský festival naopak může svůj únorový termín využít k tomu dát prostor filmům a tvůrcům, pro které by v Cannes a Benátkách nezbylo místo. To znamená klidně oželet hvězdné tituly a papírově velká jména a uvádět filmy, které budou obecenstvo složené z platících diváků, novinářů, dramaturgů či distributorů vyvádět z míry, znepokojovat jejich klidný posez v červených sedačkách a přinášet originální progresivní vize kinematografie v 21. století. Myslet nejen antropocentricky, tedy ve smyslu lidí – režisérů, herců, mužů a žen. Ale jak ukázal i tento ročník, jehož nejkouzelnější filmové momenty měly na svědomí dvě kočky a jedna kráva, více holisticky, se všímavostí ke zvířatům, přírodě a prostředí, jež nás obklopuje. Svět, do kterého se festivaly a filmový průmysl obecně po odeznění virové pandemie probudí, bude takový přístup vyžadovat ještě víc než kdy dřív.