Berlinale: Ať žije Tsai a jeho taktilní filmová masáž!
Během promítání soutěžního filmu Rizi – táhlého, senzuálního snímku o letmém sblížení a samotě – mě napadlo, zda bych jej vnímal stejně zaujatě a koncentrovaně, kdyby byl jeho režisérem někdo jiný než známý tchajwanský auteur Tsai Ming-liang. Mohl by jej vůbec někdo jiný právě takto natočit? S právě takovým citem pro plynutí času a pro sebemenší záchvěvy lidských těl? Došel jsem k závěru, že ne.
Nejen že by v hypotetickém „stejném“ filmu jiného tvůrce zřejmě neúčinkoval Lee Kang-sheng – režisérův partner a dvorní herec, jeho Antoine Doinel. Takový snímek by navíc mimo kontext Tsaiovy filmografie ani nedával smysl. Víc než jindy jsem si na tomto Berlinale uvědomil, že soustavné sledování týchž filmařů rozšiřuje a prohlubuje moje ponětí o tom jak, proč a co točí. Že Tsai nebo jihokorejský mistr Hong Sang-soo možná jen nepatrně posouvají svoji tvorbu novými směry, ale že se především znovu a znovu snaží lépe či úsporněji vyjádřit stále totéž. A že význam spočívá právě v tomto opakování – v momentech prozření, kdy se až napočtvrté napopáté dovtípíme, o co vlastně těmto autorům jde.
S novinkou Rizi, překládanou jednoduše jako Dny, přichází Tsai Ming-liang v době, kdy od něj málokdo očekával další celovečerní film. Režisér v posledních letech dovedl svůj pomalý styl až k ryze nenarativním dílům (Odpoledne či Tvoje tvář) a zároveň začal – podobně jako thajský režisér Apichatpong Weerasethakul – experimentovat s virtuální realitou. Rizi se přitom nečekaně navrací k tématům váhavé křehké intimity a chvilkově naplněných tužeb, o nichž Tsai vyprávěl například ve svém raném filmu Ať žije láska (1994). Podává je přitom ještě minimalističtěji, stylem, který se více blíží režisérovým nedávným počinům.
V Rizi dochází k setkání tchajwanského muže (Lee Kang-sheng) a thajského mladíka, který poskytuje erotické masáže. Kromě jejich něžného hotelového rendez-vous film ukazuje solitérní existenci každého z nich, vaření, hygienu, návštěvu léčebných procedur, toulky městem. Ve filmu s naprostým minimem dialogů záměrně schází titulky. Jakékoli čtení by totiž rozptylovalo hluboce pohroužený mód sledování, v němž se oči, uši a další divácká čidla vpíjejí do obrazů, zvuků a neznatelně postupujícího děje – filmu, který hovoří jazykem slastného mručení, padajícího deště, prohmatávaných končetin, cinkání hrací skříňky a nepatrně zvlhlých očních kanálků.
Odlišné vnímání času Tsaiovy filmy tematizovaly již v době, kdy ještě rozvíjely relativně konvenční, byť přeci jen nezvykle rozvolněná dramata – například ve filmu Kolik je tam hodin? (2001) o lásce tchajwanského mladíka k dívce, která si od něj koupila hodinky a odcestovala do Paříže. Novější režisérova tvorba včetně filmu Rizi ale časovost ve vztahu k divácké zkušenosti pokouší ještě odvážněji. Naše splynutí s postavami se již takřka vůbec neodvíjí od porozumění jejich vnitřním pohnutkám, ale z afektivního, často až taktilního naladění na jejich bytí. Z toho, jak hmatově a pocitově zakoušejí svoje těla, jak prožívají přírodu i rušné město, jak v sobě i na dálku vzájemně rezonují.
Rizi je filmem komponovaným jako zvonkohra, jejíž melodii a rytmus, ve kterém hraje, určuje nepravidelné otáčení kličkou. Dny plynou ve střídavých odstupech a výpustkách, země nahrazuje zemi, soustředěné doteky kontrastují s osamocenou izolací. Zatímco logistické, geografické a temporální souvislosti zůstávají potlačené, smyslové záležitosti jsou naopak setrvale přítomné a vytvářejí emocionální oblouk celého díla. Ten se klene od všedních rituálů přes uvolňující prohmatávání pokožky až k velkému detailu probouzející se tváře, v níž se jen nepatrně odráží vědomí opětovné samoty.
Pomalé filmy, včetně těch Tsaiových, ztvárňují zahálčivost, lenivost a bezcílnost, která je příznačná pro zintenzivněné žití v přítomnosti – meditativní spojení s realitou. To je rozměr, o němž se obvykle hovoří jako o jistém typu vzdoru, ať už proti hyperrychlému světu pozdního kapitalismu nebo konvenční kinematografii hollywoodského typu. Rizi ale znovu dokazuje, že tento typ takzvaně náročných „nedějových“ filmů nejen že něčemu vzdoruje a oponuje, ale také přichází s vlastní pozitivní alternativou. Tsaiova hypnotická novinka sice skrývá stesk a smutek, ale zároveň portrétuje Lee Kang-shenga a jeho tělo s takřka pečovatelským zájmem – jako fyzicky porouchanou bytost, která si zaslouží tu největší láskyplnou pozornost, masérovu i naši.