Berlinale: Shirley nasává 50. léta jako mlsná poletující moucha

Literární kritik Harold Bloom napsal o americké spisovatelce Shirley Jackson, že její styl vyprávění „zůstává na povrchu“, a proto si nezaslouží být součástí západního kánonu. Její gotické hororové fantazie námi sice podle něj mohou otřást, ale prý jen jednou, když je čteme úplně poprvé. Ne jako v případě „skutečných“ mistrů gotického vyprávění, Faulknera nebo Hawthornea, kteří dokáží vystihnout komplexnost svých postav a prohlubovat čtenářský zážitek i naponěkolikáté, tvrdí Bloom.

Na povrchu svým způsobem ulpívá také atypický životopisný film Shirley americké nezávislé režisérky Josephine Decker. A stejně jako spisovatelčiny nervní, čarodějnickou mystikou prodchnuté příběhy ukazuje, že zdánlivě unikavá, nestálá povrchovost může sloužit jako plnohodnotný vyjadřovací nástroj.

Film Shirley, který se na Berlinale hraje v sekci Encounters a předtím soutěžil v Sundance, je netradičním životopisným dramatem z několika důvodů. Shirley Jackson není ve středu všeho dění, ale figuruje v něm jako pokušitelka, mentorka, nevyzpytatelná vědma a vzdorovitá partnerka profesora literatury Stanleyho Hymana. Chameleonskou osobnost, na níž si řádně herecky pošmákla Elisabeth Moss, navíc od začátku nahlížíme z pohledu mladé Rose. Ta se k Shirley a Stanleymu nastěhuje spolu se svým manželem Fredem, literárněvědným doktorandem. A v domácnosti přetékající zaprášenými knihami, cáry papíru a neumytým nádobím nakonec oba zůstanou mnohem déle, než původně očekávali.

Josephine Decker mezi mladými americkými filmaři vyniká obzvlášť idiosynkratickým rukopisem. Její rané filmy Butter on the Latch a Thou Wast Mild and Lovely zafungovaly na zámořské indie scéně jako rozbuška. Divoce odpoutaná kamera jako by v nich samospádem přenášela bláznivou neukotvenost hrdinek, ocitajících se na pomezí zjitřeného vnímání světa, halucinací a satanských rituálů. Shirley je bezpochyby o něco zklidněnější a méně matoucí, ale také více vyzrálá a dospělá. Režisérka se nevzdává svých všedně hororových motivů a nezaostřené rozevlátosti, ale dokáže tentokrát svůj styl lépe ukočírovat a usměrnit.

Shirley zachycuje krátké období během padesátých let, v němž si spisovatelka teprve zadělávala na své pozdější těžké zdravotní problémy. Její denní režim, sestávající z deprimovaného polehávání v peřinách, pokuřování cigaret a půlnočního rabování ledničky, film portrétuje jako zčásti dobrovolné, zčásti nedobrovolné domácí vězení. Stanley se sice ke své ženě chová jako k nesvéprávnému děcku, které je třeba držet zkrátka, ale Shirley na tuto úmluvu se sarkastickým úsměvem přistupuje a vytváří si prostor pro nahodilou rebelii. V rukou méně zručné autorky či autora by se celý příběh zřejmě proměnil ve schematickou studii utlačované umělkyně, která vedle svého manipulativního zanášejícího muže nezaslouženě trpěla. Josephine Decker ale soužití Shirley a Stanleyho vykresluje jako sice asymetrickou, ale oboustranně odkývanou dohodu, z níž každý svým způsobem čerpá zvrhlé potěšení.

Skrze paralelní svazek Rose a Freda pak film rozevírá další obecnější téma – dobové normy partnerského soužití. Kritické přezkoumávání konzervativních představ o mužských a ženských rolích v Americe 50. let samo o sobě neznamená žádné novum. Důkladně se této látce věnoval například seriál Mad Men, který kromě jiného komplexně prozkoumával nesnáze dokonale nastrojených paniček, jež doma způsobně čekají na své vydělávající nevěrné manžely. Shirley obraz padesátých let také reviduje, ale počíná si přitom ještě nesmlouvavěji. Modelový „padesátkový“ pár kariérně úspěšného Freda a pohledné, ale zároveň svéhlavé a talentované Rose, kontrastuje s tělesně rozplizlou, povahově dekadentní dvojicí Shirley & Stanley. Jak ostatně Stanley při hodnocení Fredovy dizertace uštěpačně poznamená: „Není nic horšího než dokonalá kompetentnost.“ Cokoli otřesného nebo geniálního je v pořádku, vzorný průměr je hrozná nuda.

Poválečné USA se v Shirley zdají být horečnatou směsí umaštěných vlasů a oplzlých poznámek, uniformované strojenosti a intelektuálních výstřelků. To vše přitom vnímáme velmi povrchově, taktilně, jako sosáčkem poletující mouchy, která mlsně krouží kolem lepkavých skvrn. Shirley není pomstou všem snobským literárním kritikům, kteří se nemíní vzdát svých zastaralých názorů na to, co je a co není „kanonické“ umění – na to jde o příliš chytrý a disciplinovaný film. Svým přesně vyváženým tónem na pomezí hororu, frašky a dobového životopisu i svou strhující fyzičností ale přesvědčivě vyvrací tezi, že vyprávění povrchem nezanechává trvalejší otisk.