Tenkrát ve světové kinematografii a Cinepuru
Ve chvíli, kdy začínáte číst tento editorial, už vám rukama jistě prošlo x žebříčků nejlepších filmů uplynulého roku. Na přelomu starého a nového roku je to vždy nejoblíbenější žánr, jehož cílem je dát uživatelský smysl nepřebernému množství vyrobených filmových titulů. Přesto si dovolím tvrdit, že anketa Nejlepší filmy roku, kterou tradičně najdete v čísle, které držíte v ruce, je v českém kontextu unikátní. Svůj pohled na uplynulý filmový – a potažmo i televizní – rok v ní nenabízí jeden člověk z jednoho média nebo skupinka profesně spřízněných respondentů, ale generačně i profesně smíšený výběr osobností, které dlouhodobě píší o filmu a které podle nás souhrnně představují tuzemské nejinspirativnější přemýšlení o kinematografii.
Stojí tu vedle sebe názory filmových kritiček a kritiků, televizních i hudebních publicistů, historiků, pedagogů, dramaturgů, ředitelky festivalu nebo scenáristy. Navíc, anketa nabízí i prostor pro událost roku. Filmový výběr tak doplňuje o podstatný kontext. Půvabem ankety je, že některé tituly jsou – jako vždy – vyzdvihované jako výjimečné i považované za zklamání. To platí třeba pro Tenkrát v Hollywoodu i Nabarvené ptáče.
Přestože pro mě osobně byl českým filmem a největším překvapením roku Karel, já a ty Bohdana Karáska, obecně se nad ním dominantně vznášelo Nabarvené ptáče. Bylo nejvíce vidět a bylo o němž nejvíce slyšet. Logicky. Černobílé epické válečné drama Václava Marhoula je projekt a v mnoha ohledech i úspěch, jenž už tu dlouho nebyl. Vymyká se ambicemi proniknout ven, proinvestovanými penězi, délkou vzniku. Podařilo se jej dostat do soutěže filmového festivalu v Benátkách, jedné ze tří nejprestižnějších přehlídek. Tenhle vysoce medializovaný příběh je všeobecně známý. Co ale Nabarvené ptáče vypovídá obecnějšího třeba o stavu české distribuce a produkce? Nad tím ve svém textu nazvaném Rok Nabarveného ptáčete uvažuje Přemysl Martinek. V lednu zemřel režisér a scénárista Ivan Passer, jedna z klíčových osobností československé nové vlny. Místo nekrologu otiskujeme rozsáhlý rozhovor, který nabízí unikátní vhled do jeho přemýšlení o filmu i do jeho práce. Vznikl sice už v roce 2006, ale doposud nevyšel. Čas mu nicméně nic neubral, spíš naopak.
Ještě hlouběji než přes 365 dní se dívá téma Film po sametu. Loni uplynulo třicet let od revolučního roku 1989, který přinesl i seizmické změny ve filmovém průmyslu. Transformace kinematografie a její dějiny v první polovině devadesátých let stále patří k nepříliš zmapovaným dějinným etapám, přestože zásadně ovlivnila oblast na další dekády. Téma přináší portréty tří výrazných porevolučních tvůrců Jana Svěráka, Jana Němce a Ireny Pavláskové. Každý z nich představuje autora svým způsobem porevolučně symptomatického. Podobně příznačný byl i lokální subžánr restituční komedie, jemuž se věnuje Kamil Fila. Text Revoluce 1989 v dokumentárním filmu pak sleduje proměnlivé uchopování přelomových událostí změny režimů od dobových dokumentů po současnou reflexi. Nejinspirativnější položkou v tématu je ale v jistém ohledu úvodní anketa. Přelomová léta české kinematografie, v níž režiséři, producenti, distributoři nebo dramaturgové, kteří porevoluční dobu v rozdílných fázích kariéry a na různých pozicích zažívali, píší o své zkušenosti. Je skvělé, že téma může vyjít v časopise, který sám vznikal v překotné porevoluční době.
Stejně důležité jako reflektovat minulost je i dívat se do budoucnosti. Což Cinepur dělal vždy od svého založení v roce 1991, kdy byl časopisem, jenž se snažil vnášet do nově svobodné tuzemské filmové kultury moderní přemýšlení i psaní o filmu a audiovizi. Když ho tehdy studenti pražské katedry filmové vědy zakládali, možná ani nedoufali, že bude existovat i po téměř třiceti letech. Existuje. Daří se mu. A v roce 2020 pro vás má dvě novinky. Vedle nového designu rubriku Flashback. V ní budou redaktoři časopisu pravidelně upozorňovat na filmy z minulosti, které si podle nich z různých důvodů pozornost zaslouží. Prvním takovým je Carrie (1976) Briana De Palmy.