Zeitgeist podle Ireny Pavláskové

„Člověk musí něco skousnout, když mu o něco jde,“ říká nenávistná Dana v celovečerním debutu Ireny Pavláskové Čas sluhů. Na konci osmdesátých let jím režisérka symbolicky uzavírala normalizační období oportunismu a morální prohnilosti, a současně odstartovala tezi, že se po pádu režimu společenské hodnoty a poměry rozhodně neobnovily. Což je teze, k níž se ve své filmografii opakovaně vracela. Čas sluhů, vyprávějící o mladé studentce medicíny, kterou křivda z neopětované lásky zatvrdí a postupně promění v bezcitnou potvoru, byl natočen a uveden do kin ještě na začátku listopadu revolučního roku. Autorka v něm dokázala z obou stran historie (možná trochu vypočítavě) využít nejcharakterističtější étos doby – všeobecný úpadek konečných chvil skomírajícího komunistického režimu na jedné straně a touhu po jeho odsouzení na straně druhé. A i díky cenám z mezinárodních festivalů včetně Cannes se snímek stal překvapivou polistopadovou senzací. Do normalizačních vod Pavlásková během své kariéry vstoupila pak ještě několikrát. Už však bez opory v podobě vypjaté situace žádající si stejně vyhrocená a okázalá gesta. Dnes patří Pavlásková k tvůrcům, kteří se od současnosti taktně odvracejí a raději se s dávkou (n)ostalgie ohlížejí za historickými milníky.<...