Příliš sladká země / Sweet Country

29. 11. 2018 / Jarmila Křenková
kritika

Sweet Country zachycuje Austrálii dvacátých let minulého století jako obdobu amerického Divokého západu. Odehrává se v krajině, kde se civilizační výdobytky střetávají s divočinou. Civilizace je zde ovšem relativní pojem, protože na pozemcích bílých osadníků, kteří si mohou dovolit vše, otročí v nuzných podmínkách původní obyvatelé. Jedním z nich je Sam Kelly a jeho žena Lizzie. Když Sam v sebeobraně zastřelí bílého válečného veterána Harryho, dvojice se vydává na útěk. Ví totiž, že kdyby zůstali, nečekal by je spravedlivý soud, ale lynč.

Kameraman a dokumentarista Warwick Thornton se vztahy původních a nových obyvatel Austrálie zabývá systematicky a jako režisér zaznamenává úspěchy na áčkových festivalech. Jeho celovečerní debut, sociální drama Samson a Dalila, byl uveden v canneské sekci Un certain regard, western Sweet Country zase získal zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách. Thorntonovy kompozice obrazů a snímání postav odkazují na tradiční westerny, prací s charaktery či způsobem vyprávění se ale naopak žánrovým klišé vzdalují a snaží se přiblížit moderním westernovým variacím, jako je Proposition, Opravdová kuráž nebo hraniční trilogie spisovatele Cormaca McCarthyho odehrávající se v americko-mexickém pohraničí.

Thornton ovšem není syrový jako John Hillcoat, emocionálně naléhavý jako bratři Coenové ani vypjatě metafyzický jako McCarthy. Z jeho filmu vystupuje především úsilí zevrubně analyzovat traumata koloniální minulosti. To je jistě legitimní, protože Austrálci byli ještě v první polovině 20. století vražděni coby škodná a až do roku 1967 jim nebyla přiznána občanská práva. Přes nápadité vyprávěcí postupy je však Thorntonův western místy až moc návodný a objektivně závažnému sdělení se nedaří dodat odpovídající hloubku. Například prací s flashbacky a flashforwardy dochází k působivému stírání časoprostorových souvztažností. Přesto zde prolnutí časových rovin spolu s důrazem na fotogeničnost australské přírody jen stěží evokuje mystický přesah do surreálného prostoru nadpozemského očistce, v němž by se odehrál fatální střet člověka a přírodních sil, jak se to povedlo například ve filmu Kosti a skalp Thorntonovu vrstevníkovi S. Craigu Zahlerovi.

Pro vystudovaného kameramana zůstává zásadní vizualita. Zaměřuje se na proměny barevného spektra v závislosti na světelných podmínkách a střídání dne a noci. Téměř hmatatelně pociťujeme horkou prašnost prostředí a kakofonie psího štěkotu rozléhající se na izolovaných farmách kontrastuje s tichými statickými záběry rozlehlé krajiny za soumraku či svítání. V pomalém doznívání obrazů se stromoví rytmicky pohupuje ve větru a sluneční jas se intenzivně propaluje skalisky i solnou plání. Příroda zde vystupuje jako další z postav a stává se mlčenlivým svědkem událostí. Za předpokladu, že ji dostatečně znají, může být pro hrdiny, kteří v ní bloudí, spojencem, nikdy ale nebude jejich přítelem.

Mapování na první pohled nehybných přírodních scenerií tvoří paralelu k soustředěnému průzkumu stoických lidských tváří. Thornton umí pracovat s neherci a výraznou fyziognomií Austrálců. Prostřednictvím detailů obličejů, zámlk a strohých replik se mu daří jediným pohledem vyjádřit i složité děje a emoční stavy. Úderné dialogy svou kadencí připomínají pouťové vyvolávání i výstřel z pušky a jsou snadno zaměnitelné s hlasem komentátora doprovázejícího němé filmy v improvizovaném letním kině. To pro místní představuje atrakci srovnatelnou se soudním procesem se Samem, který se odehraje na stejném místě a při němž přihlížející zaujímají totožné pozice, jako když sledovali filmy.

Thornton neskrývá ambice odvyprávět komplexní příběh zákona, spravedlnosti a morálky. Přes důležité téma, zajímavé vizuální nápady i pokusy o žánrové aktualizace je ale jeho přístup stále velmi uměřený a Sweet Country v rámci příběhů z okraje civilizace nakonec ničím nevybočuje. Autentická bezvýchodnost neutěšeného světa, kde je místo jen pro ty nejsilnější, z něj probleskne pouze sporadicky, třeba když Sam s Lizzie na svůj útěk sami rezignují a vzdají se rasistickému seržantovi. V jiných momentech už nám ale Thornton doslova i přeneseně zakrývá oči. Ve scéně, kdy farmář Harry znásilňuje Lizzie, se důmyslnou prací s mizanscénou prostor postupně zatemňuje a násilí samotné je vytěsněno mimo hlavní plán. Na to, o jak brutálních činech pojednává, je tedy Sweet Country až příliš líbivý a opatrný film.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

FAMU

119 / říjen 2018
Více