Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Trailer filmu Spikea Leeho BlacKkKlansman je sestříhaný tak, že může připomínat formální návraty Quentina Tarantina k brakovým filmům ze sedmdesátých let. Ve skutečnosti má ale jeho ztvárnění skutečného příběhu černošského a židovského policisty, kteří proniknou do Ku-klux-klanu, s filmy ze sedmdesátých let společné nanejvýš použití 35mm filmového materiálu, kostýmy některých postav a krátkou debatu dvou protagonistů nad jejich oblíbenými hrdiny blaxploitačních filmů. Lee historický případ využívá pouze jako dějový konstrukt, na který přímočaře navěšuje glosy k současné trumpovské Americe. Ve většině ohledů je tak BlacKkKlansman ryze současný filmový produkt éry sociálních sítí – jeho povaha je výrazně skečovitá, dialogická a založená na referencích, které mají spíše verbální než (audio)vizuální povahu.

Sociální sítě obracejí pozornost médií od obrazů zpět ke slovům, ovšem ve formě, která má blíž k filmovým dialogům nebo komiksovým bublinám než k souvislejšímu textu. S potřebou rychlého, výstižného a vtipného slovního vyjadřování souvisí i současná posedlost hledáním a hlídáním korektních pojmů. Také BlacKkKlansman se neustále intenzivně soustředí na to, kdo jak komu v které situaci říká. Je to přehlídka hanlivých či rasistických termínů, ať už jsou adresovány Afroameričanům, Židům, policistům nebo homosexuálům, ale také politických hesel měnících své kontexty – zazní slogan Černých panterů „All Power to All the People“, který je variací staršího univerzálnějšího „Power to the People“, členové Ku-klux-klanu provolávají „America First“ ve zřetelné narážce na inaugurační projev Donalda Trumpa (který toto sousloví zase převzal od Woodrowa Wilsona). Řeší se tu způsob, jakým černoši podle rasistického vůdce intonují nebo změna jména aktivisty hnutí Black Power Stokelyho Carmichaela na Kwame Tureho. Dvě ústřední scény filmu stojí na protikladech, které jsou také spíše verbální než vizuální. V jedné z nich vypráví afroamerický pamětník o tom, jak byl svědkem lynče, což se prolíná se záběry rasistů komentujících Griffithovo Zrození národa. Druhá kombinuje rituál přijímání nových členů klanu se setkáním Black Power, kde obě skupiny skandují střídavě „Black Power“ a „White Power“.

V pozadí těchto slovních referencí stojí mimořádně pozoruhodná a důležitá otázka vztahu jedinců ke skupinovým identitám, která v Leeho filmu nejotevřeněji vystoupí na povrch v dialogu (nepřekvapivě), jenž naráží na pojem W. E. B. Du Boise „dvojí vědomí“. Du Bois mluví o paradoxní pozici Afroameričanů zmítaných mezi jejich příslušností k americké společnosti a historickou zkušeností útlaku, jejž od této společnosti Afroameričané zakoušeli a zakoušejí. Žánr příběhů o agentech v utajení ke zkoumání krize identity přímo svádí – ostatně v souvislosti s problémem amerického rasismu už ho brilantně využil Costa-Gavras v Hořících křížích.

Lee v BlacKkKlansmanovi na jednu stranu zmnožuje a problematizuje identitu hlavního hrdiny Rona Stallwortha, který je zároveň Afroameričan a policista, jenž tuto skutečnost tají před svojí přítelkyní, a nadto se vydává za bělošského rasistu. Lee ale tyhle nesamozřejmé a komplikované vztahy jednotlivců ke svým identitám příliš neřeší – maximálně nechá židovského policistu Flipa prohodit něco o tom, že si své kulturní kořeny nyní uvědomuje víc než dříve. Na rozdíl od Costy-Gavrase ho navíc příliš nezajímá ani identita příslušníků klanu a jejich ukotvenost v americké společnosti jako celku. Ze všech bílých supremacistů prostě nadělá agresivní, pologramotné a nemotorné burany, kteří působí spíš komicky než doopravdy hrozivě. Především ale na rozdíl od Stallwortha, jenž je napříč celým filmem přítomný v mnoha různých rolích, a dokonce i dvou rozdílných tělech, jsou žalostně jednorozměrní a snadno čitelní. Totéž lze ale říci i o afroamerické komunitě reprezentované Stallworthovou přítelkyní Patrice.

Závěr Leeho filmu, který chce podpořit jeho aktuální apelativní rozměr, mu ve skutečnosti spíš podráží nohy. Ukazuje totiž živelný chaos reálných situací plných násilí, které v žádném případě není redukovatelné na jednoduchá úderná hesla, o kterých BlacKkKlansman nakonec pojednává především.