Příběhy, které si vyprávíme / Lekce

Devět let po dramatu Mezi zdmi, za které obdržel Zlatou palmu, se Laurent Cantet v loňském roce vrátil do Cannes s Lekcí. Tentokrát se musel spokojit s uvedením v sekci Un certain regard. V hlavní soutěži byl ovšem promítán film 120 BPM jeho přítele Robina Campilla, který se podílel i na scénáři Lekce. Oba filmy jsou postavené především na živých, přirozeně plynoucích dialozích, politické sdělení v nich nesou individuální lidské příběhy, své vyprávění postupně zužují z početnější skupiny na dvojici postav a vycházejí ze skutečných událostí Francie devadesátých let.

Campilla k natočení filmu, vztahujícího se k současnosti nepřímo, inspirovaly aktivity pařížské pobočky hnutí ACT UP, usilující o zvýšení veřejného povědomí o AIDS. Cantet pro změnu přenesl do přítomnosti literární workshop, který se na konci devadesátých let konal ve francouzském přímořském městě La Ciotat. Deset mladých lidí v té době společně napsalo kriminální román odehrávající se v prostředí tamější loděnice, deset let obsazené stávkujícími dělníky. Navázat dialog s minulostí a pochopit, co komunitu dříve spojovalo, je dnes pro evropskou společnost důležitější než dříve. Vzhledem k absenci zastřešujících narativů a nepřehlednosti postfaktického mediálního prostoru se dosažení konsenzu zdá být mnohem obtížnější. Lekce se zamýšlí, nakolik nápomocná nám při snaze o uchopení unikavé přítomnosti může být fikce. Je tudíž příhodné, že La Ciotat zpřítomňuje nejen ekonomickou situaci a kulturní rozmanitost dnešní Francie, ale také počátky kinematografie, neboť právě tam bratři Lumièrové natočili své první filmy.

„Na začátku je vždycky prázdný list,“ zahajuje autorka úspěšných románů Olivia svůj kurz tvůrčího psaní. Zdá se přitom, že Cantetova výchozí pozice byla podobná. Neměl na Islámský stát, migrační krizi a selfie kulturu předem utvořený názor, který by nám chtěl didakticky prezentovat. Namísto předkládání jasných závěrů hledá společně s postavami odpovědi. Stejně jako Campilla ve 120 BPM jej během první poloviny filmu zajímá především fungování skupiny založené na respektování určitých vnitřních pravidel. Jednotliví účastníci literární dílny ovšem svou individualitu podřizují kolektivu stále méně ochotně, sdružují se do vlastních skupinek, vyměňují si slovní invektivy i výhrůžná gesta. Už není podstatné, s jak dobrými nápady kdo přichází, ale jaká je barva jeho kůže a náboženské vyznání. Může skupina tvořená natolik třídně, etnicky a politicky vyhraněnými jedinci spojit síly a vytvořit soudržný příběh?

Namísto pravidel skupiny se debata čím dál víc řídí společenským a politickým kontextem dnešního světa, nad kterým Olivia na rozdíl od vznikajícího románu nemá kontrolu. Bezmoc, zažívanou mnohými dnešními intelektuály, nejintenzivněji pociťuje při názorových konfrontacích s nadprůměrně inteligentním Antoinem. Zamlklý samotářský mladík tráví volný čas sledováním armádních náborových spotů, které připomínají filmy Michaela Baye, narcistním zdokonalováním své tělesné schránky a hraním videoher, které mu oproti skutečnému světu nabízejí smysluplnou roli a jasně daný cíl. Zatímco svou krásou, mládím a inteligencí mladý hrdina Olivii fascinuje, jeho náklonnost k pravicovému extremismu a střelným zbraním ji znepokojuje.

Nejistota, jak se obtížně čitelný Antoine zachová, Lekci pozvolna proměňuje v thriller. Příběh s kriminální zápletkou, ve kterém jde o život, tak ve druhé části filmu nevzniká jen v rámci workshopu. Odehrává se i „naživo“ a směr vyprávění v jeho případě určuje Antoine, motivovaný nudou a touhou po kontrole. Tváří v tvář nabité pistoli se Olivia už nemůže schovávat za svůj intelekt a bohatou slovní zásobu. Ocitá se v pozici té, která příběhy nevypráví, ale stává se jejich aktérkou. Cantet však nezůstává u pouhého prohození rolí. Antoine nakonec nezastřelí Olivii ani sebe, ale pouze několikrát vypálí na měsíc. Navenek jde o stejně zoufalé a zbytečné gesto, jaké v prvním záběru filmu učiní protagonistův videoherní avatar. Tentokrát nicméně Antoine svou zkušenost díky setkání s Olivií dokáže proměnit v krátký literární útvar, naznačující, že konečně našel vnitřní klid. Celý svět fikce zachránit nedokáže, život jednoho člověka možná ano.