TIFF: V Mecce liberalismu o genderové rovnosti a multikulturalismu
Torontský festival, dříve známý jako Festival festivalů, roky funguje jako mořská houba nasávající z nesourodého moře filmových festivalů a odlehlých koutů světa nejlepší filmové dary, které předkládá na stříbrném podnose nejen divákům, ale i zástupcům hollywoodského kolosu, kteří budou 24. února příštího roku vybírat nové držitele (stále ještě) prestižních Oscarů.
Od vítězství Mendesovy Americké krásy na TIFFu v roce 1999 a jejímu následnému úspěchu na oscarovém ceremoniálu se festival, jemuž se roky vyčítala absence výraznějšího zacílení, začal zaměřovat právě na vyhledávání potenciálních laureátů filmových cen. TIFF odstartoval globální úspěch Tygra a draka Anga Leeho. Zahrnutím do programu zabránil potupnému uvedení Milionáře z chatrče Dannyho Boyla pouze na DVD. A jen za posledních pět let z TIFFu vzešli oscaroví vítězové Argo, Spotlight, Moonlight nebo Tvář vody. Jediné zaváhání za poslední roky představovalo jen slavné odmítnutí Iñárrituova oscarového Birdmana, který svou cestu za filmovými cenami zahájil na festivalu v Benátkách, jenž nyní společně s americkým festivalem Telluride Torontu předchází a často kanadskému festivalu „krade“ pompézní světové premiéry.
TIFFu, jenž se profiluje (a po mé čtyřleté zkušenosti s festivalem jím opravdu je) jako divácký festival, to však nemusí příliš vadit. Navzdory snižujícímu se počtu premiérových uvedení stále nabízí kompilát toho nejlepšího, co filmový rok nabízí, a vzhledem k přítomnosti masivního filmového marketu zůstává zásadním centrem pro hollywoodské i světové filmové nákupčí, kteří přebíhají mezi projekcemi filmů při snaze najít budoucí nezávislý hit. Festival se navíc může opřít o podporu silné kanadské filmové komunity a dlouhodobě vynikající vztahy s hollywoodskými fachmany, které do Toronta láká omamná atmosféra neustále se rozrůstajícího downtownu, perfektní organizace díky proslulým, oranžová trička nosícím dobrovolníkům a perfektní symbióze festivalových PRistů, kteří filmy a události okolo nich umně tlačí do veřejného prostoru.
Ten je v Torontu multikulturní jako aktuálně snad na žádném jiném festivalu, když město nabízí mimo jiné dvě čínské, korejskou či řeckou čtvrt a vlastní i silnou afroamerickou komunitu. Vždyť i čeští imigranti o sobě v Torontu dávají slyšet a ve městě jim patří oblast tzv. Masaryk Townu. Narazit tudíž v centru města na český jazyk i mimo festival není ničím neobvyklým. Paradoxně se jedná o častější jev z toho důvodu, že česká mediální scéna význam Toronta pro oscarovou sezónu dlouhodobě podceňuje a v letošním roce celostátní tištěné médium zaštiťuje jen Věra Míšková z deníku Právo.
Nepodceňování vlivu minorit na festival potvrzují úspěchy letošních snímků, které se dotýkají genderové rovnosti či právě vlivu multikulturality na současný svět. Jedním z nejpopulárnějších filmů festivalu se navzdory recenzentské hořkosti stal prvoplánový doják o nevypočitatelnosti života Life Itself scenáristy a režiséra Dana Fogelmana, jenž se z 50 procent stopáže věnuje chudým Španělům, jejichž životy se kříží s osudy středostavovské americké rodiny. Hitem u kritiků i diváků se okamžitě po premiéře stal první ryze mainstreamový snímek oscarového Steva McQueena (12 let v řetězech, Stud), v jehož centru stojí hnutím Black Lives Matter ovlivněný příběh o pozůstalých manželkách zločinců, které prokáží, že mají „koule“ postarat se o sebe samy. Stojí za pozornost, že McQueen svůj film odehrávající se v americkém Chicagu obsadil rovněž rasově vyváženě, když hlavní role svěřil Viole Davis, Elizabeth Debicki a Michelle Rodriguez.
Na genderovou rovnost hraje pro změnu historicky třetí remake hudebního dramatu Zrodila se hvězda, v němž Lady Gaga ztvárnila zpěvačku stoupající ke slávě, zatímco hvězda jejího muže (Bradley Cooper) pomalu vyhasíná kvůli závislosti na alkoholu a drogách. Z očekávaného filmu je aktuálně díky všeobecné oblíbenosti žhavý kandidát na několik Oscarů, přičemž cena za hlavní roli pro popovou ikonu je dle médií brána jako definitivní.
Sílu a důležitost žen podtrhuje i novinka sociální sítě Facebook, která v rámci svého kanálu Facebook Watch brzy uvede drama o vyrovnání se se ztrátou manžela Sorry for Your Loss, v němž Elizabeth Olsen hledá oporu u primárně ženských příbuzných. Vedlejší roli ve vydařené sérii ztvárnila herečka Kelly Marie Tran, jež má za sebou zkušenost s internetovou šikanou kvůli své inkluzivní roli ve Star Wars: Poslední z Jediů. Hnutí #MeToo o sobě dalo dalo vědět dokumentem o sexismu uvnitř hollywodské továrny na sny This Changes Everything, jehož mediální obraz byl nedávno poskvrněn obviněním herečky/režisérky Asie Argento ze sexuálního obtěžování nezletilého, kvůli čemuž se dokumentu nevěnuje výraznější festivalová pozornost.
Odolnost žen podtrhují i filmy z „nižších“ žánrů. Pokračování původního Halloweenu Johna Carpentera zobrazuje ikonickou Scream Queen Laurie Strode v opětovném podání Jamie Lee Curtis nikoli jako oběť, ale jako soběstačného člena domobrany. Pokračování Predátora s podtitulem Evoluce v režii Shanea Blacka zase nechává vědkyni Olivii Munn (a autistického chlapce) zápolit s šovinismem PTSD postižených vojáků uprostřed honu s vesmírným lovcem.
Muži jsou letošními festivalovými filmy naopak zobrazováni jako slabé články a rozvraceči, po nichž je nutné vše uklidit, případně udávat jejich životům smysl. Ve Vdovách znamená smrt mužů vydání rodiny napospas dluhům, jejichž výběrčími jsou znovu mužští protagonisté. Bradley Cooper ve filmu Zrodila se hvězda představuje závislostí spálenou trosku v opozici k andělské duši Lady Gaga. A v Halloweenu vychází posedlost Michaela Myerse ze slasherové kritiky předmanželské promiskuity, jež se v novém filmu vrací jako ozvěna éry 80. let. V dramedii Life Itself zase Oscar Isaac nezvládá po smrti manželky tlak osamělého otce, zatímco ve španělské linii příběhu otec rodinu opouští, neboť se domnívá, že ji nedokáže adekvátně zajistit.
Progresivita torontského festivalu se odráží i ve výrazné podpoře streamovacích služeb jako Amazon či Netflix, proti jejichž politice neuvádění filmů do široké distribuce letos začal bojovat festival v Cannes. Toronto celou filmovou přehlídku zahájilo nejdražší netflixovskou produkcí Outlaw King, historickým spektáklem Davida Mackenzieho (Za každou cenu) o lítých bojích o suverenitu středověkého Skotska na Anglii po smrti Williama Wallace, v němž herečka Florence Pugh ztvárnila emancipovanou manželku odbojáře Roberta Bruce. Výraznou odezvu má i snímek Paula Greengrasse o masakru na ostrově Utøya 22 July, jenž navazuje na syrové zpracování lidských tragédií v Krvavé neděli a Letu číslo 93 a varuje před globálním vzestupem nacionalismu a pravicového extremismu. A pozornost bude v následujících dnech vyvolávat i drama o životě v Mexiku 70. let Roma režiséra Alfonsa Cuaróna, jež má díky výhře v Benátkách suverénně vykročeno k budoucímu oscarovému klání.
To se letos dle dosavadních ohlasů na uvedené filmy a opakovaných výpadů filmařů vůči politice „trumpismu“ zjevně ponese v duchu další podpory liberalismu, jehož hodnoty nejsou ohroženy jen migrační krizí, nýbrž i banalizováním problému systémového sexismu či pohrdáním alternativními, tradiční distribuční řetězec nepodporujícími obchodními modely.