Soukromá apokalypsa / matka!
I když jeden z oficiálních plakátů k filmu matka! svým vizuálním pojetím upomíná na slavný paranoidní psychothriller Romana Polanského Rosemary má děťátko (1968), pro nový film Darrena Aronofského je to záměrně matoucí a zejména příliš snadný klíč k dešifrování. matka! se vzpírá jakýmkoli snadným interpretacím, a to i přesto, že na povrchu se jedná o přímočaře doslovnou zmodernizovanou parafrázi na vůbec nejstarší dochovaný text, jejíž účinek se zvyšuje tím více, čím méně toho divák o filmu před zhlédnutím ví.
Že se výsledek setkává s extrémně protichůdnými reakcemi, může být vinou marketingové kampaně slibující řadový hororový kousek, tak i vinou dosavadních textů o filmu, které se v naprosté většině neobejdou bez zbytečného prozrazování a hlavně přesného popisu děje. Divák si tak může již od začátku zasazovat jednotlivé scény do pro něj předvídatelného kontextu. Snímek bohužel nemá šanci oslovit ani konzervativnější diváky bažící po jednoduché žánrové zábavě – vůči té se svou „pohoršující“ povahou Aronofského film vymezuje.
Absolutní rezignace na snahu trefit se do vkusu alespoň jedné vybrané cílové skupiny (snímek získal mezi americkými diváky průměrnou známku F na Cinemascore, což je nejhorší výsledek za posledních několik let) činí z matky! přinejmenším pozoruhodný počin na poli hollywoodského středního proudu. Ukazuje se, že autorský režisér může s hvězdami natočit snímek, který by se s jiným způsobem financování dostal maximálně na filmové festivaly. Aronofsky v něm dovádí svou afektovanou a maximálně angažovanou filmovou poetiku na novou úroveň, v níž opět nechává postavy podstupovat intenzivní psychický teror, který přenáší na diváka. matka! jde však ještě dál než jeho předchozí filmy. Zdá se být jakýmsi průsečíkem Aronofského tvorby, v níž se kloubí prvky experimentální (Pí), psychothrillerové (Requiem za sen, Černá labuť), filozofické (Fontána) i biblické (Noe).
Každý z jeho dosavadních filmů (snad s výjimkou zápasnického dramatu Wrestler) se nějak zrcadlí ve zdánlivě jednoduchém příběhu o soužití muže a ženy, který graduje do stále nepravděpodobnějších a „apokalyptičtějších“ souvislostí. Podobně jako režisérův poslední film Noe má i matka! dvě poloviny, jež odděluje jasný a plynulý přechod. Žánrovější první část je snadnější na vnímání a pro kontextualizaci děje. Stojí na jednoduchém konceptu vztahové rutiny, kterou naruší nečekaná změna – příchod nezvaných hostů. Divné a absurdní každodenní situace, v nichž hlavní postava v podání Jennifer Lawrence podprahově vyciťuje nebezpečí a propadá paranoii, není nepodobná například snímku Uteč, který také zkoumal příčiny společenského tlaku na jedince v nežádoucím prostředí.
Druhá část však nečekaně mění tempo a rytmus vyprávění a dlouhé sledovací záběry Lawrence střídá zběsilá a dezorientovaná obrazová anarchie, která provází hlavní postavu fyzickým a psychickým peklem na půdorysu jednoho domu. Údernost druhé poloviny spočívá zejména v rychlém sledu nejrůznějších vjemů a pocitů, které si divák spojuje s ústřední archetypální figurou – matkou. Syžet Aronofského filmu však nestojí jen na vyvolávání silného diváckého prožitku. Slouží zároveň jako angažovaný společenský komentář a analogie současných politických, náboženských a ekologických problémů, které má lidstvo tendenci opakovat.
Zde je Aronofsky sice příliš doslovný, nicméně stále působivý experimentátor s mainstreamovou formou. I když může matka! na řadu diváků působit jako extrémně vyhrocená alegorie příliš prvoplánově a jednoduše, nelze jí upřít údernost a afekt, které se místo inklinování ke konvencím vydávají cestou absolutního rozbíjení očekávání a snad i diváckého vkusu. matka! možná intelektuálně nestimuluje, ale rozhodně za sebou nechává spoušť.