Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Rumunská nová vlna už více než deset let přináší neradostná, do stísněných prostor místních bytů uzavřená svědectví o životě tamní společnosti. Zatímco Cristi Puiu ve svém nejnovějším snímku Sieranevada vměstnal své postavy – a symbolicky celou rumunskou společnost – na tři hodiny do jediného z nich, Cristian Mungiu ve Zkoušce dospělosti poslal svého hrdinu na odyseu do několika různých bytů ve snaze dostat vlastní dceru z marasmu, který zemi vládne.

Lékař Romeo je z vlastního bytu vypuzen hned v úvodní scéně, když oknem proletí kámen. Neúspěšně pátrá po viníkovi, kamera se mu lepí na zátylek a už tady se syrový realismus potkává s jemnou symbolikou. Ten úder kamenem, který nezůstane osamocen a jehož původce se nikdy nenajde, je jako zlověstné, byť zároveň nejasné znamení. Těžko říci, zda je to msta, rána osudu či náznak, že v současném Rumunsku nikdo není bez viny.

Na rozdíl od filmů 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a Na druhé straně kopců Mungiu svou novinku nepostavil na mladých ženských postavách, ale na vztahu otce a dcery. Rodinné drama, inspirované i vlastním životem, však o to více přesahuje k dramatu morálnímu, v němž paralelně s komplikacemi rodinného života vystupuje rumunská společnost jako svět, v němž není možné chovat se eticky.

Mungiu přiznává, že jednou z nejsilnějších inspirací mu byla několik let stará domácí aféra vyšetřování faktu, že v podstatě všichni středoškoláci podvádějí u závěrečných zkoušek, s vědomím učitelů i rodičů. Kvůli procedurální chybě však bylo šetření pozastaveno a ministr školství do médií poznamenal: v jaké společnosti žijeme, když posíláme děti do kanceláří vyšetřovatelů.

Zkouška dospělosti klade poněkud jinou otázku: v jaké společnosti to žijeme, když se už děti učí, že podvádění je normální. A především tuto společnost krok za krokem demaskuje. Když Romeo vysadí dceru den před zkouškami kousek od školy a ona po napadení a pokusu o znásilnění skončí se zlomenou rukou, projeví se poprvé absurdita školního řádu, který studentům se sádrou neumožní zúčastnit se zkoušek, neboť by v ní mohli ukrývat taháky. Tehdy se Romeo, jehož celý život se upíná k tomu, že dcera odjede studovat do Velké Británie, poprvé odhodlá k tomu, že zkusí běh věcí posunout neoficiální cestou. Tím se začne zamotávat do systému služeb a protislužeb.

Mungiu svůj scénář vystavěl až klasicky, není to bytový experiment jako u Puiua, ale drama, při jehož sledování sílí pocit, že se blíží nějaká velká tragédie. Přestože Romeo na své cestě potkává až osudová znamení, subtilní finále se odehrává mezi řádky všedních situací. Vyvěrá už z toho, jak se tu všichni klidným slušným hlasem podílejí na vytváření světa, kde si všichni sice „pomáhají“, ale jde o pravý opak solidarity.

Romeo, který zprvu působí jako manipulátor, se postupem času v pohledu diváků mění v mnohem sympatičtější postavu a jeho umanuté lpění na cestě dcery za studiem v zahraničí dává čím dál konkrétnější smysl – nechce, aby dcera žila v zemi, kde se podle něj žít nedá. A sám se nakonec ukazuje jako nejčestnější z přítomných dospělých postav, neboť do bahna korupčního jednání zabředne jen kvůli touze, aby svou dceru od něj uchránil.

„Ten zvyk dovolit ve svém životě tolik kompromisů pramení z hlubší minulosti, alespoň v naší zemi,“ odpovídá Mungiu na otázku, zda je takové chování přežitek z komunistických časů, odkazem k okupaci země už před nějakými 250 lety. „Lidé příliš slabí na to, aby bojovali, se museli adaptovat. Takže nelze čekat, že dojde samovolně k dramatickým morálním změnám během 25 let od pádu komunismu.“

Mungiu se stále drží realistického pravidla, že každá scéna se musí odehrát v jediném záběru. Je osobnější na rovině dramatu rodinného a otevřenější při kritice společnosti. Místo špatného fungování jednotlivých institucí, které často stojí v centru rumunských filmů, se zaměřuje na příčinu, která leží v každém jednotlivci. Díky přesnosti, s níž své morální drama vystavěl, tak z jediného závěrečného dialogu otce a dcery, v němž k sobě oba mají dosud nejblíže, nevyvěrá ani naděje, ani skepse, ale komplexní pocit, že některé vztahy nelze zcela spravit. Ať už ty rodinné nebo celospolečenské.