Nostalgické ultranásilí / Doom

24. 6. 2017 / Antonín Tesař
videohra
Placený

Dělat remake neobnáší jen přepracovávání již existujícího díla. Zároveň to znamená vztahovat se k legendě, která původní dílo obklopuje, a psát další kapitolu této legendy. To platí obzvlášť pro návraty k letitým klasikám, které kolem sebe nabalují určitou pověst, jež se během let navíc může různě přeskupovat. Střílečka z prvního pohledu Doom z roku 1993 patří právě k takovým kanonickým dílům. V době svého vzniku a ještě řadu let poté platil Doom za technicky mimořádně progresivní hru s do té doby nevídaně realistickou 3D grafikou. Zároveň to byla hra, která budila seriózní kontroverze a byla v některých zemích zakazována, ať už pro satanistickou tematiku nebo pro explicitně násilné gore sekvence zabíjení nepřátel. Doom dokonce dlouho platil za jeden z čelních argumentů v debatách o násilí ve videohrách a jeho možných dopadech na chování hráčů.

Legenda o technické pokrokovosti a démoničnosti prvních dvou dílů (druhý vznikl v roce 1994 a ve většině ohledů plynule navazuje na jedničku) byla živá ještě deset let po jeho vzniku. Formovala totiž dlouho připravované pokračování Doom 3 (2004). Součástí propagace této hry byla i informace, že speciálně pro ni byl vyvinut nový herní engine id Tech 4, který kladl důraz...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Současné televizní formáty

111 / červen 2017
Více