Cesty umění / Frankofonie
Polodokumentární esejistická meditace Alexandra Sokurova Frankofonie připodobňuje umění k nákladu na lodi, jejíž kapitán se snaží balancovat na rozbouřených mořských vlnách hrozících převrhnout kulturní dědictví do hlubin zapomnění. Loď můžeme pokládat za metaforu muzea, zatímco tu klidné, tu běsnící moře reprezentuje proud času, dějinný vývoj, který umění buď svědčí, anebo mu připravuje kritické chvíle. Právě osud umění v časech, kdy řinčí zbraně, je tématem Frankofonie – po Ruské arše zasazené do Ermitáže další a dle Sokurovových plánů neposlední filmové prohlídky významného světového muzea.
Sokurov svou subjektivní kamerou digitálně reprodukuje a pro pár budoucích generací uchovává selektivní změť malířských pláten a soch z Louvru, stejně jako s místem spjatých fotografií, map, pohlednic a filmových fragmentů, jako bychom byli ve válce s časem a všechny tyto artefakty se měly brzy ztratit. Využíváním archivní filmové metráže, profesionální herecké akce, vlastních zanícených komentářů ve voice-overu a snahou zaznamenat zlomek kulturního bohatství připomíná dokumentaristickou metodu Wernera Herzoga, který se do role archiváře i popularizátora těžko dostupného umění vpravil filmem Jeskyně zapomenutých snů o nalezišti maleb z doby kamenné.
Louvre je stejně jako Ermitáž pro Sokurova svatyní, v níž ožívají národní (francouzské) dějiny a kde se zjevují a setkávají autentičtí i alegoričtí historičtí aktéři z různých, povětšinou válečných časů. V chodbách Louvru narazíme například na naparujícího se Napoleona, jehož sběratelská vášeň jej hnala do válečných tažení. Důsledkem nejen jeho ziskuchtivých bitev se z muzea stalo skladiště umění z různých koutů světa, kde za exponáty stojí historie jejich uchvácení a přestěhování. V paralelním vyprávění příběhu neobyčejného přátelství ředitele Louvru Jacquese Jaujarda a německého hraběte v Hitlerových službách, Franze Wolffa-Metternicha, probíhá opačný, defenzivní a vyklízecí způsob stěhování umění: pryč z okupované Paříže do bezpečí venkovských depozitářů. Francouzský vlastenec s reprezentantem nacistické okupační moci společně pracují na ochraně sbírek před diktátorem s napoleonskou zálibou v dobývání a jindy bok po boku pozorují obraz italského mistra, čímž stvrzují, že umění je hodnotou mocnou spojit zdánlivě neslučitelné na lidském základě.
Biografickým zájmem o aktéry z dějin Louvru dodává Sokurov narativní řád svému asociativnímu monologickému těkání mezi řadou postřehů o odlišnostech kultur (např. o přístupu německých okupantů k Paříži a Petrohradu, či o významu portrétů, tváří a pohledů pro evropské malířství a jejich nepodstatnosti v umění muslimského světa). Kontemplační ráz Frankofonie nejvíce působí skrze Sokurovův klidný hlas doplněný decentními, takřka neslyšnými ruchy pravidelných rytmů upomínajících na pomalé, ale nelítostné plynutí času: líný chod kyvadlových hodin, tiché kroky rozléhající se po chodbách, jemné vyzvánění telefonu. Jeho svérázná koláž obrazů, zvuků a jen načatých myšlenek stojí na několikerém pomezí: mezi kontemplací klasického umění a narací, mezi dokumentovanou realitou a její imaginativní rekonstrukcí, mezi iluzivní klasičností a brechtovským distancováním diváka od iluzí, mezi analogovými kořeny kinematografie a její digitální přítomností.
Stylisticky je Frankofonie rovněž poutí pomyslným muzeem kinematografie, uchovávajícím a volně rekonstruujícím historické a estetické podoby proměňujícího se média. S autentickými dokumentárními záběry z druhé světové války sousedí hrané sekvence imitující technické parametry kinematografie 40. let a zároveň zcizující tento tvar barevným laděním, anachronickou mizanscénou, záběry klapek a rozhovory štábu z natáčení či Sokurovovým oslovováním postav, které mu vracejí pohledy do kamery. Střet odlišných historických časů a jim vlastních filmových poetik zviditelňují scény videohovorů Sokurova s kapitánem na moři, během nichž se na monitoru počítače množí obrazové artefakty, než nevábná kompozice ztrátou signálu zamrzne. Těmito videokonverzacemi film vystihuje slabiny digitálního archivnictví a umění vzniklého v digitální formě – archa převážející digitalizované dědictví se může utopit kdykoliv, netřeba k tomu ani války.