Paterson z Patersonu / Paterson
Adam Driver hraje ve snímku Jima Jarmusche Paterson řidiče autobusu (anglicky driver) z města Paterson ve státě New Jersey. Jeho manželka Laura je podobná „panteří ženě“ Kathleen Burkeové ze snímku The Island of Lost Souls (1932), na nějž si společně zajdou do kina. Hra s podobnostmi, opakováním, zrcadlením, vrstvením a cyklením není charakteristická jen pro základní rámec příběhu, je na ní vystavěn celý film.
Sedm dní v životě hlavní postavy zachycuje obyčejný život jako sled rituálů a variovaných repetic Patersonovy každodennosti. Město, život a báseň jako by se tu do sebe navzájem vepisovaly. Paterson je postava je město je báseň. A to doslova. Jarmusch totiž město působící na první pohled vyprázdněně zalidnil skrze literární, hudební, filmové i jiné kulturní odkazy nejrůznějšími rodáky a dalšími osobnostmi veřejného života města, od hudebníků až po anarchisty, reflektované na hospodské zdi slávy či v hovorech lidí. Z nich nejvýraznějším je Patersonův oblíbený básník William Carlos Williams, jenž roku 1926 během procházek městem napsal epickou báseň Paterson, sestavenou z útržků autentických rozhovorů obyvatel Patersonu. Využití reálných fakt a výpovědí tu bylo Williamsovou klíčovou tvůrčí metodou. Do básně ostatně zakomponoval i úryvky ze skutečných dopisů s Allenem Ginsbergem, ale také básnířkou Marciou Nardi, již přiměl k vydání dlouho pouze soukromého díla. Právě tato reference vysvětluje o Jarmuschově práci s motivy mnohé.
Patersonův příběh je variací Williamsovy básně a postupů jejího psaní. I Jarmuschova postava prochází či projíždí městem, poslouchá hovory jeho obyvatel a do svých básní vplétá konkrétní detaily typu krabičky zápalek. Svou manželkou je pak Paterson neustále ponoukán k tomu, aby se básně pokusil vydat. Jejich životy jsou prodchnuty uměleckou tvořivostí, byť každý jiným způsobem. Patersonovy dny jsou díky pevné pracovní rutině cyklické a jeho básnění má meditativní ráz. Tvořivost bytostně prostupuje celým jeho na první pohled fádním životem tak, že se ten sám stává otevřeným uměleckým dílem. Lauřiny tvůrčí nápady se naopak mění ze dne na den a mají konkrétní cíle – uspět na farmářském trhu s domácími cupcakey, stát se úspěšnou country zpěvačkou. Její záliba v černobílých variacích i tyto záměry působí jako chvílemi protivná, chvílemi roztomilá gesta, která Paterson se stoickým klidem toleruje.
Jarmusch současně tyto dva přístupy k významu tvorby v životě, dalo by se říci zenový a cílevědomý, interpretuje coby spjaté s jinou dobou. Patersonův technologický skepticismus, ruční psaní a odmítání mobilu a digitálních technologií, asociuje dobu umělců, kteří se živili jinými profesemi, tvořili z potřeby a nebyli během svého života vůbec doceněni. Přesto pro ně tvorba neztrácela smysl. Tento postoj je konfrontován se současnější situací kariérně orientovaného umělce, jenž si je vědom potenciálu sociálních sítí, využívá moderní technologie a očekává pozornost publika. Ačkoli hrají v Patersonově životě důležitou roli opakující se rituály, pomalý tep všednosti zvíří několik mimořádností – návštěva kina, porucha autobusu či rvačka v hospodě. Díky nim se také narušuje zjednodušující představa o Patersonově antihrdinství. Paterson je hrdinou, ale hrdinou z jiné doby – nepřehánějící, nedramatizující, přecházející i zásadní problémy s klidem a jakoby mimochodem.
Paterson jakožto amalgám města a lidí je těkavou mapou plnou podnětů, na níž se básnivému vidění v konkrétních souvislostech vždy zvýrazní odpovídající motivy a emoce. Motivy a emoce, které tato mapa zahrnuje neustále, jeden den za druhým, avšak aktualizované vždy jen na chvíli. Vypráví-li Laura Patersonovi sen o dvojčatech, setkává se jakoby častěji s dvojčaty. Černobílé variace domácího interiéru mají svůj ozvuk ve střetech a setkáních černošské a bělošské komunity města (zejména v hospodě). Krádeže psa před hospodou se bojíme jen ve chvíli, kdy nás někdo upozorní, že se takoví psi kradou, druhý a natož další den už ne. Paterson je tiše humorný a snílkovský film, podle nějž spočívá kouzlo zdánlivě banálních životů v rozmanitosti (zá)pletek mezilidských vztahů, kultury a prostoru, v němž žijeme. Ty za fasádou všednosti vedou neustálý a často rušný dialog.