Laciné vzrušení, provinilé potěšení / Komorná
Překračování žánrových hranic, nerozlišování mezi vysokým a nízkým uměním, šokující eskalace násilí, hra s očekáváním i se stavebními principy vyprávění jsou typickými znaky, které prostupují filmografií jihokorejského tvůrce Parka Chan-wooka. Ať už šlo o válečné drama Joint Security Area, rafinovanou trilogii pomsty, upírskou romanci Žízeň nebo aluzi hitchcockovských thrillerů Stoker, dokázal Park vždy vytvořit komplexní dějovou skládanku s vlastními pravidly.
Jeho nejnovější film Komorná, adaptace britské románové předlohy Zlodějka (kterou již v roce 2005 adaptovala jako televizní film stanice BBC) o nečekané milostné vášni mezi šlechtičnou a její komornou zahalené ve vrstvách podvodů a zatajování, zavedenou a stylisticky se vyvíjející kontinuitu jeho díla potvrzuje a zároveň podniká další krok do dosud neprobádaných žánrových modelů.
Kostýmní melodrama sice není typická Parkova látka, nicméně i takto konzervativní žánr s velkou tradicí posloužil jako další půdorys pro rozehrání originálního, nespolehlivě vyprávěného a místy skutečně prolhaného příběhu, jenž si působivě pohrává s věděním postav a diváka, který je neustále klamán viděným. Díky sevřenosti prostoru vyprávění a zaměřením se na vztahy mezi malým počtem postav se Komorná co do dávkování informací nenápadně podobá letošnímu, obdobně strukturovanému snímku Quentina Tarantina Osm hrozných, jehož napětí také pocházelo z jednoduché otázky „kdo toho kolik ví.“
Členění na kapitoly smysluplně odděluje jednotlivé segmenty vyprávění, které nahlížejí na příběh velkého podvodu a nečekaného milostného vzplanutí z různých perspektiv. Parka je možné obvinit jako vypočítavého manipulátora, který překombinovaně a na ploše dlouhých dvou a půl hodin rozehrává brakový a lehce naivní emancipační příběh. Příliš vycizelovanou formu nicméně dokáže smysluplně obhájit a dojít do skutečně vzrušujícího a uspokojivého zakončení. Divácká rozkoš totiž nepramení pouze z opojného rozplétání dějových souvislostí, ale také z velkorysé vizuality, včetně zpodobnění ženských postav, které podléhají čistě požitkářskému pohledu mužského oka a ideálu krásy.
Pro účastníky nemravných předčítaní je žena stavěna do role pouhého objektu určeného pro pohled a slouží jen jako nástroj k rozehrání erotických fantazií. Středobodem je právě opulentní, až příliš naaranžovaná scéna lesbického sexu, v níž dvě esteticky dokonalá těla splynou v jedno. Její bipolarita spočívá v tom, že zatímco z mužského pohledu jde o vrcholnou atrakční scénu „z červené knihovny“, pro obě hlavní protagonistky se jedná o intenzivní subjektivní moment, který zásadně ovlivní další vývoj příběhu. Fungování filmu na dvou rovinách identifikace se pro Komornou stává stěžejním principem, který nám dovoluje snímek interpretovat dvojím způsobem, v němž se střetává mužský i ženský pohled na svět, potažmo na lásku a sexualitu.
Park navíc pomocí omamného vizuálního stylu zachycuje dění jako esteticky přeexponovanou fantazii, v níž se ženské běsy (například tajemný sklep) a touhy mísí s mužskou přebujelou imaginací. Park přitom půjčováním si z jiných forem umění zdůrazňuje médium filmu jako svébytnou formu, která jejich kombinací znovu nabývá jedinečného tvaru. Románová struktura vyprávění, naivní melodramatické herectví nebo koncipování jednotlivých obrazů jako malířských pláten jsou jen některými prvky, které si Komorná půjčuje z literatury, divadla a výtvarného umění.
S vědomím sledování záměrné pokleslé, estetizované a manipulativní hry s divákem snímek nakonec získává auru provinilého potěšení, při němž se rádi necháme obelstít a opojit žánrovým mixem, který zároveň vyvolává otázky ohledně své vlastní podmanivosti. Pod Parkovým vedením je Komorná mistrnou dávkou opia, která odvádí pozornost správnými směry.