Úvod : Čas a trvání

Úvahy o tom, co pro filmové médium znamená čas, sahají k samotným kořenům filmové teorie. Už počátkem 20. století byly čas a trvání vnímány jako bytostně filmové vlastnosti, které kromě jiných vymezovaly specifičnost „sedmého umění“ vůči existujícím uměleckým druhům. Otázkám času a trvání se i následně věnovali teoretikové fotogenie, filmového rytmu či montáže, z nichž někteří uplatňovali své postuláty také v praxi při natáčení vlastních děl. Vědomé užití času ve smyslu zvýznamnění jeho plynutí na filmovém plátně pak můžeme sledovat například od francouzských impresionistů ve 20. letech, přes (Bazinovy) „režiséry dlouhého záběru“ a filmový modernismus 60. let, tradici spirituálního filmu až třeba k obecnější tendenci zvané slow cinema.

Téma času a trvání se tedy rozpíná do značné hloubky, ale i šíře – jeho reflexe by mohla klidně pokračovat dál směrem k filmové stopáži, trvání projekce či subjektivnímu času divákovu. V aktuálním tématu ovšem nepřekročíme hranici času jako veličiny, která výrazně tvaruje filmovou formu a zároveň může být prostředkem k vyjádření alegorického poselství o době, v níž žijeme, nebo podnítit diváky k duchovnímu zážitku.

Příspěvky se zabývají jak fenomény minulými, jimž se v českém prostředí nedostalo mnoho...