Sochání (v) Cannes / Rozhovor s koordinátorem Cannes Classics Geraldem Duchaussoyem

Cannes Classics je nejmenší a nejvíce přehlíženou sekcí festivalu v Cannes. V posledních dvou letech ale dostala jasný ráz, směr a čitelnost. Hlavním koordinátorem sekce je Gerald Duchaussoy, který ale svou roli vnímá spíše stále jako asistentskou. Hlavním autorem podle něj zůstává ředitel Cannes Thierry Frémaux, jenž si dává záležet na osobním uvádění všech projekcí, a Duchaussoye do pozice „povýšil“ z tiskového oddělení Cannes (jeden čas měl na starost mimo jiné i Cinepur). Duchaussoyův přínos ale pozici asistenta ředitele pro sekci Cannes Classics přesahuje. Bez něj by program nikdy nenabyl reálné podoby. Z jeho práce je navíc možné vyčíst i mnohé obecnější o celkovém sestavování programu Cannes.

Sekce Cannes Classics se výrazně vyprofilovala. Jak se daří onu sevřenou podobu vytvářet? Přičítal jsem to hlavně tomu, že Thierry Frémaux sám inicioval vznik Festivalu Lumière a pozice v lyonském archivářském institutu je jeho druhou profesí.

Programování sekce Cannes Classics probíhá podle obvyklého modelu programování v Cannes. Během roku jsme v kontaktu s našimi poradci, prostředníky a institucemi, kteří a které nás informují o dílech hodných pozoru. Komunikují s námi zejména majitelé práv, správci filmových katalogů, studia, národní archivy či přímo laboratoře, které díla restaurují. Ti všichni kontaktují Thierryho Frémauxe, jeho především, neboť on je jediným autorem přehlídky. Pokud kontaktují mě, připravím pro Thierryho souhrnnou, obšírnou zprávu. Proces výběru se výrazně zrychlí někdy v průběhu března – stejně jako v případě hlavní soutěže. Vzniká první širší seznam filmů, který by vyhovoval výběru. Studia a laboratoře začínají spěchat, aby dokázaly stihnout termíny dokončení. Postupně sledujeme dokončování a registrujeme ty, kteří již uvedení nestihnou, což zpětně ovlivňuje celou podobu širšího výběru. Stejně jako v ostatních sekcích uvádíme i v Cannes Classics zejména světové premiéry. V tomto případě světové premiéry nově restaurovaných kopií.

Máte předem preference, o nichž vaši prostředníci vědí?

Zaměřujeme se na docela pochopitelný typ filmů, který je v souladu s tím, co se obecně zařazuje do programu restaurování. Zejména jde o díla zlatého fondu s premiérou v Cannes. Ale není to železné pravidlo. Uvádíme hodně filmů, které byly uvedeny jinde. Další přístup je ryze geografický. Vychází ze snahy o co nejpestřejší výběr, který by zahrnoval díla ze všech oblastí. Vše ale pochopitelně záleží na tom, co nám naši poradci nebo prostředníci nabídnou. Thierry Frémaux adaptuje program tak, aby vyhovoval jemu osobně. Nese za něj zodpovědnost.

Změnil se trh se starými filmy s přechodem na digitální platformy a s digitálním restaurováním? Dostal nový impuls?

Změna, kterou registruji, spočívá v tom, že aktuálně příprava restaurované verze zabere opravdu hodně času a vyžaduje hodně práce. Celý proces trvá déle, zvýšily se nároky. Uvedu případ filmu Panique Juliena Duviviera z roku 1946, ke kterému se objevila nitrátová interpozitivní kopie, a původní negativ již patrně neexistuje. Restaurování trvalo několik měsíců. Vznik této restaurované verze jsme sledovali od samého počátku, protože byla financována z grantu CNC (francouzského Státního fondu kinematografie, pozn. JF), který restaurování filmových kopií věnuje tři grantová kola ročně. Právě u tohoto filmu byl restaurační proces tak náročný a zdlouhavý, že dlouho nebylo jisté, jestli jej budeme moci do výběru zařadit. Z programu vypadával a opět se do něj vracel... Je to opravdu stejné jako s přípravou hlavních festivalových soutěží: vznikne první široký výběr, pak některé snímky odpadnou, což zpětně zasáhne do podoby onoho širšího výběru, protože filmy jsou do programu zařazovány i na základě vzájemného vztahu. Pak opět některé z děl odpadne, nebo se tam jiné vrátí, a to opět ovlivní i složení celé sekce. A tak se sekce postupně konstruuje, „sochá“, dostává finální podobu.

Jaký je vztah mezi Cannes Classics a lyonským festivalem Lumière?

Lyonský festival je především svátkem národního filmového dědictví a akce, která je zcela zaměřená na archivní film. Vztah k ní je podobný jako k jiným archivním festivalům, jako například přehlídce v Boloni.

Ale rozdíl je v tom, že lyonský festival má na starosti Thierry Frémaux a i vy tam působíte...

Lyon je akce cílící na široké publikum a zároveň je to i částečně vizitka města Lyonu. Má jiné „úkoly“ a jiné publikum. Cannes Classics se odlišuje podstatně už jen tím, v jaké pozici se ocitá. Je malou dílčí sekcí festivalu, jehož hlavní zaměření je zcela jiné a jiné je i jeho publikum. Lyon je festival pro běžné publikum, Festival v Cannes je určený takřka výlučně profesionálům. U Cannes Classics se dbá na protokolární souvislosti, na souvztažnost s rázem celého ročníku festivalu. V rámci velkého festivalu sekce plní řadu ryze diplomatických nebo politických rolí.

Registrujete změny v publiku Cannes Classics? A jak ovlivňuje aktuální složení publika sekce její podobu? Zavádíte pro ony zainteresované profesionály například další programy kromě výběru?

I to je víc doménou Lyonu, kde vznikl přímo trh archivního filmu. Tedy trh několikanásobně menší než ten, který je v Cannes, ale trh specializovaný, který může těžit ze zaměření celého festivalu. V Lyonu je prostor pro pestrou nabídku profesionálních programů, od seminářů po lekce s diváky. Cannes Classics takovou platformu nemá. Pokud za ni nepovažujeme „Lekci filmu“, která je ale tradičně spojena s účastí některé filmařské osobnosti na festivalu, jež má svou vlastní nezávislou genealogii.

Letošní program Classics uvádí řadu nových, nezrestaurovaných dokumentárních filmů věnovaných filmovým klasikám a klasikům. Vedle dokumentu Hitchcock/Truffaut jsou to hlavně filmy věnované Orsonu Wellesovi...

Uvádění dokumentů s tématem filmové historie je vedle prezentace restaurovaných filmů a poct jednou ze tří linií Cannes Classics. U jejich výběru postupujeme stejně jako u výběru filmů do ostatních sekcí festivalu. Posuzujeme jeho ryze filmovou kvalitu, jeho přesahy, trvalou hodnotu. Poměr filmů v jednotlivých liniích určuje výběr a nabídka. Situace se mění rok od roku podle toho, jaké připravované filmové projekty se nám začnou shromažďovat, neboli „jak se urodí“. Na tom je hezké, že výběr trochu vytváří portrét filmového roku.

Když jste měli letos tak rozsáhlý program ke stému výročí narození Orsona Wellese, který je vlastně kombinací všech tří linií, máte pro takový program každoroční slot?

Pocty tohoto typu tvoříme každý rok, ovšem ne nějak systematicky. Také proto, že záminek pro takové pocty jsou každoročně desítky, spíš stovky. K tomu, aby vznikl takový program, se zpravidla schází několik paralelních záminek. Wellesovo sté výročí registruje kromě nás paralelně ještě několik dalších institucí, studií, producentů, i filmařů, takže i celková nabídka pro složení takového programu je dost bohatá. S Wellesem byla při přípravě letošního ročníku spojená celá vlna nového materiálu. Obecně v Classics platí, že se snažíme, aby program měl co nejvíc vrstev a aby i jeho jednotlivé podsložky byly mnohovrstevnaté. Vedle Wellesova výročí stojí projekty takřka diplomatického nebo politického rázu, třeba uvedení vůbec prvního filipínského filmu v canneském programu Insiang z roku 1976 nebo první africký film La Noire de....