Fucking and dying in Mexico / Ejzenštejn v Guanajuatu
„A large amount of cinema is about fucking and dying.“ Těmito lakonickými slovy vyjádřil Peter Greenaway své přesvědčení, že dvěma hybnými silami kinematografie jsou sex a smrt. A kolem těchto dvou krajních pólů lidské existence se také rozhodl vystavět příběh o pozdním procitnutí legendárního sovětského montážníka Sergeje Ejzenštejna. Pozornost zaměřil na období, kdy měl Ejzenštejn natočit dokumentární film o Mexiku.
Avšak namísto toho aby režíroval, vychutnává si Ejzenštejn v Mexiku horkou tekoucí vodu, doceňuje projímavé účinky tamější kuchyně a zejména objevuje svou (homo)sexualitu. Po celou dobu tělesná slast zároveň v souladu s úvodním Greenawayovým citátem slouží jako připomínka rozkladu a zániku všeho živého. Svého mexického milence Palomina Ejzenštejn označuje za průvodce podsvětím, během pohlavního styku spolu vedou dialog o syfilidě a postelovým hrátkám se v jedné scéně oddávají převlečeni za kostlivce.
Iniciační sexuální scéna umístěná přesně doprostřed stominutového snímku je zjevně obrazem zlomu, jaký pobyt v Guanajuatu zřejmě představoval pro Ejzenštejnův soukromý život i filmovou kariéru. Její umístění stvrzuje Greenawayovu slabost pro symetrické kompozice, odůvodněnou zde také Ejzenštejnovým dialektickým přístupem k filmové formě. Sexuální touha je katalyzátorem dění v první polovině filmu, samotný sex pak v té druhé. Druhá polovina je temnější variací vizuálních motivů, stylistických postupů a situací z poloviny první. V ní životem překypující filmař připomíná produkt slavné futuristické Továrny excentrického herce. Zvučný projev, energický pohyb a divadelní gesta z něj dělají entitu vyplňující veškerý prostor, současně režiséra i hlavního představitele okázalého divadelního představení pro mexické publikum. Jeho elánu odpovídají frenetické skoky v čase a prostoru, doprovázené nepřeberným množstvím ilustrativních nediegetických vsuvek. Od druhé poloviny, kdy kontrolu nad Ejzenštejnovým životem přebírá pud smrti, je film vyprávěn soustředněji v několika dlouhých blocích, respektujících jednotu času a místa. Kromě toho, že nápadná změna rytmu a tonality odráží rozjímavější rozpoložení protagonisty, zároveň vede naši pozornost k paralelismu coby základnímu principu výstavby zdejšího filmového světa.
Vnitřní drama a intelektuální náboj dodává filmu zejména konfrontace dvou rozdílných přístupů k organizaci natočeného materiálu. Kauzální spojování událostí za účelem sestavení koherentní fabule nenabízí takovou diváckou satisfakci jako hledání paralel a sledování toho, jak ústřední motivy filmu mění svou funkci. Téměř každý prvek vyprávění, pornografické kresby, velký detail mouchy nebo zdánlivě bezvýznamný záběr zavazovaných tkaniček, se nám později připomene v odlišném kontextu a díky syntéze s dříve viděným či slyšeným zpětně získává hlubší opodstatnění. K docenění rafinované struktury snímku je přitom potřeba vidět Greenawayovo dílo minimálně dvakrát.
Z vyprávění nás Ejzenštejn v Guanajuatu kromě neustálého upozorňování na odlišnosti a podobnosti vytrhává také záměrnou nekonzistentností ve způsobech, jimiž významy, nálady a informace předává. Množstvím uplatněných stylistických postupů tak film plný dlouhých výčtů (filmů, knih, jídel, osobností) sám připomíná encyklopedii. Karnevalová přeplněnost záběrů audiovizuálními podněty na jednu stranu nachází srovnání s výtvarným uměním, zároveň ale vychází vstříc divákovi uvyklému informační přesycenosti digitálního věku. Produktivní spojení starého (malířství) a nového (moderní technologie), odrážející ve filmu oboustranně obohacující vztah Ejzenštejna a Palomina, pro Greenawaye dlouhodobě představuje cestu za redefinicí filmové estetiky a naplněním dnešního potenciálu kinematografie. Filmovou řeč, o jejíž zrod se podle něj Deseti dny, které otřásly světem zasloužil právě Ejzenštejn, neodmítá, ani se ji nesnaží znovu vymyslet. Využíváním výrazových konvencí starých i nových médií v rozporu s normami narativní kinematografie opětovně nachází ustálený jazyk filmu pouze pro sebe i pro diváka. Společně se znovuzrozením Sergeje Ejzenštejna díky tomu zažíváme i renesanci filmového média, které po delší době působí opět neopotřebovaně a svěže.