Markéta Lisá / Omylné a proto uhrančivé
Široká škála aktivit Markéty Lisé (1979) ji neumožňuje jednoznačně označit za výtvarnou umělkyni, animátorku či muzikantku. Byla členkou několika hudebních uskupení (Midi Lidi, Audiofenky…) a je autorkou scénické hudby (hry Ubu se baví v Divadle na zábradlí či Krajina se zbraní v Dejvickém divadle). V hudební komunitě však čím dál častěji figuruje jako autorka videoklipů, které mají charakter krátkých filmů, v nichž svobodně volí mezi animací nebo čistým záznamem situací (inscenovaných i náhodných). Pro hudební skupinu Dva vytváří originální VJské sety, díky kterým je považována za jednu z nejvýraznějších osobností českého VJingu.
Během studií v ateliéru kovu a šperku na pražské VŠUP (autorský šperk vystavovala například na Designbloku) absolvovala řadu tuzemských i zahraničních stáží. Z těchto „především výletů“, jak o nich hovoří, si přivážela zkušenosti s dalšími uměleckými technikami a profesemi. V ateliéru písma a typografie se mimo jiné naučila základní grafické programy,které ji neplánově umožnily věnovat se v budoucnu animaci: „Tehdy jsem ale nevěděla, že se budu později věnovat animací daleko víc. Dokonce v prváku na šperku jsme měli téma „animace plechu“. No a já jsem „zanimovala“ lidi, aby šli na výlet do hor. Byli to kamarádi, jejichž jména začínali na p, l, e, c, h. Oni šli na běžkách a já jsem je fotila. To bylo trošku vyčůraný. Tehdy mě nenapadlo, že nemusím doopravdy umět animovat, abych animovala.“
Ačkoli Markéta Lisá animaci nestudovala přímo ve škole, vlastními cestami vstřebala důležité inspirační zdroje, které formovaly její VJský styl. S rozhodnutím promítat z meotaru přišla prý zpěvačka kapely Dva Bára Kratochvílová, která s ním měla zkušenost z divadelního prostředí. Mnoho kapel dávalo přednost digitálním projekcím a meotar měl Dva odlišit. Meotarová projekce Markétu Lisou uhranula na koncertě Final Fantasy strahovského klubu 007. Inspiraci našla ale i ve „vystřihovaných“ filmech Lotte Reiniger, jedné z prvních animátorek vůbec, citujících čínské stínové divadlo.
Výrazným charakterickým rysem její tvorby je lesní a zvířecí symbolika, která je vzápětí infiltrována kulturními fragmenty současného světa. Mystickou přírodní atmosféru nebere evidentně tak docela vážně a nakládá s ní spíš hravě. Právě na základě této spřízněnosti funguje spolupráce se skupinou Dva, pro níž, ještě spolu s Magdalenou Hrubou pod značkou 2M a později s animátorem Jakubem Růžičkou, vytvářela VJské sety.
VJing ve dvojici a navíc za pomoci meotaru, se může jevit jako disciplína na pokraji telepatie. Přináší však i výhody: „Ve dvou je to na meotaru vlastně daleko lepší, protože jedna s něčím hýbe a druhá může nad tím stavět třeba druhý plán. Ve dvou jsme s Dva jezdily asi jen dva roky, a potom si Bára s Honzou pořídili auto na plyn a na zadní sedadlo dali pneumatiku.“
Silným pojítkem, které není sice zřejmé na první pohled, ale poukazuje na jejich hlubší spřízněnost, je možné hledat v takzvaném kutilství, které by v tomto případě nemělo být vnímané pejorativně jako snad amatérské. Naopak, je v něm silná dávka odhodlání, původnosti a představivosti. Svou roli v Markétině rozhodnutí věnovat se i oblastem, které si neosvojila vysokoškolským studiem, sehrál režisér, hudebník a pedagog Petr Marek: „Až Petr Marek mi řekl, že se dá nahrávat zvuk do sluchátek a nemusíš mít žádný vybavení. Stačí, když máš kazeťák a sluchátka jsou mikrofon. A stejný je to s animací. Můžeš na papír nakreslit nějaký obrázky a vyfotit si to.“
Z vyprávění Markéty Lisé je po krátké chvíli znát její nadšení pro drobné bizarní historky, které se předávají s nadsázkou, takže jejich aktéři, mezi které se sama často počítá, z nich nevycházejí jako hrdinové, ale omylné a ve své jemnosti uhrančivé bytosti. Stejnou atmosféru vyzařují i Markétiny animované VJské „příběhy“, které vznikají dílem v předstihu a promyšleně a dílem jsou výsledkem improvizace.
Jako VJka doposud pracovala především se starším animačním nástrojem meotarem, který umožňuje takzvanou „živou animaci“. Používá vlastní i přejaté kresby, mimo jiné i od zpěvačky Báry Kratochvílové, jež volně kombinuje s dalšími zdroji. Markétiny VJingy vznikají na konkrétní písně, a tak by mohly nést i stejná jména, ale některé motivy přecházejí z jedné písně do druhé nebo se aktuálně sloučí v jediné neopakovatelné projekci. Cokoli, co VJka promítající pomocí meotaru na pódiu živě vytváří, neunikne přítomnému publiku. A platí to i pro „přehmaty“: „Zjistili jsme, že s chybami se musí záměrně pracovat. Meotar je skvělý v tom, že je přímo na pódiu. Musíš být za ním a nemůžeš se s ním vůbec nikam schovat, protože má omezený světelný dosah. Když se na plátně objeví něco, co je úplně špatně nebo to nesedí na hudbu, nebo když je tam ruka, která by tam neměla být, tak právě proto, že tě diváci vidí animovat rukama, celá věc najednou funguje… Je to forma zcizení, se kterou se musí nakládat opatrně.“
FILMOGRAFIE:
VJing pro skupinu DVA ve spolupráci s Magdalenou Hrubou (jako 2M) a Jakubem Růžičkou
Videoklipy
Kisma Ajoas (2013, hudba: DVA)
Tatanc (2010, hudba: DVA)
Tuér (2011, hudba: DVA)
Vals Liepája (2009, hudba: DVA)
Badalisk (2009, hudba: DVA)
Zvíře nebo sebe a zvíře (společně s Magdalenou Hrubou, 2008, hudba: Květy)
Zahrada (2007, hudba: Midi Lidi)