Smutek sexuálního maniaka / Love
Vypravěč a hrdina filmu Love, student filmové režie Murphy, v jedné scéně říká, že jeho největším snem je „natočit film, který opravdově zachycuje sentimentální sexualitu.“ Samotná novinka Gaspara Noého se přitom zdá být oním vysněným snímkem, o němž Murphy hovoří, citlivým ponorem do mysli postavy, která s neskrývaným sentimentem vzpomíná na svoji životní lásku. Přítomnost explicitních sexuálních scén, na níž je postavená propagační strategie filmu, totiž v případě Love neznamená, že jde o pornografický film.
Zásadní rozdíl mezi pornografií (i tou narativní) a Noého snímkem je ten, že Love sex vyobrazuje vždy jako příběhovou podmíněnost nebo ho využívá pro psychologizaci vypravěče. Vyprávění není podřízeno sexuálním scénám jako v pornografii, kde jsou navíc vyobrazeny v narativně nemotivované délce, tzn. ve velmi dlouhých dějově vyprázdněných pasážích. V Love se dokonce setkáme s případy elipsy, kdy režisér celý akt soulože vynechává, jelikož ho zajímá pouze jeho narativní důsledek. Z odhaleného lidského těla navíc vidíme snad ještě méně než ve zkrácené verzi Trierovi Nymfomanky, kde jsou sexuální scény často odvyprávěny podobně znakovitě. Daleko extrémnější případ prolnutí pornografie s artovou kinematografií představuje třeba scéna lesbické soulože v Životě Adèle, a to právě díky délce jejího trvání.
Noé se také přirozeně vymezuje vůči snaze současné mainstreamové pornografie o technicky co nejdokonalejší záznam a posílení celkového naturalismu. Zatímco pornofilmy prezentují realistický prostorový zvuk a nejvyšší možné rozlišení obrazu, Noé naopak výrazně pracuje s hudbou a nabízí nedokonalý obraz s vysokým šumem, natáčený v potemnělých místnostech. Také pracuje s netradičními výtvarnými kompozicemi a zobrazovanou erotiku se snaží co nejvíce stylizovat. Výsledkem je až sochařský přístup k zachycení souložících těl, jejichž uskupení v prostoru komentuje vzájemné vztahy mezi postavami. Stereoskopie, se kterou se pracuje v pornografii opět jako s nástrojem umocnění naturalistického zážitku, slouží v Love k prohloubení estetických kvalit kompozice, nikoli prostorové iluze. Jediný úlet představuje makrodetail penisu ejakulujícího na kameru – zlomyslná parafráze na samoúčelné stereoskopické záběry.
Vysoká kadence souloží v druhé části filmu, která může svádět k jeho označení za „intelektuální porno“, je mimo jiné důsledkem toho, že vypravěčem filmu je Murphy, v jehož vzpomínkách se odehrává větší část filmu. Jeho postava je sexuální maniak, kterému sex a láska splývají v jedno, což mimochodem vede k subtilnímu napětí mezi ním a jeho přítelkyní, kterou Murphyho neschopnost milovat bez sexu zraňuje. Jako vypravěč proto Murphy na svůj sexuální život klade silný důraz a jeho vnitřní svět je jím determinován.
Celkově se film nese v teskném duchu, který je dán Murphyho nostalgickým únikem do minulosti a probíráním se vzpomínkami, zatímco v přítomnosti hrdina truchlí z psychického osamocení, jež ilustruje uzavřený prostor jeho bytu Mezi každý střih navíc Noé umisťuje několik černých okének, čímž představuje záběry jako jednotlivé fragmenty lidské paměti. Sled obrazů evokuje promítání diapozitivů, kde divák mezi sledováním jednotlivých fotografií také chvíli hledí do tmy.
Předchozí režisérovy filmy se zamotávaly do formálních kudrlinek (vědomí oproštěné od těla ve Vejdi do prázdna, vyprávění pozpátku ve Zvráceném), a mohly tak působit jako do sebe zahleděné autorské exhibice. V Love se režisér naopak hluboce vciťuje do sexuálních prožitků a vzpomínek svého alter-ega a v posledních scénách dává publiku pocítit bolestné a zároveň jemné okamžiky ztráty milované osoby.
Poslední Noého film je jeho nejcitlivějším dílem. Největší překážkou pro diváka přesto může být samotný vypravěč – nejen Murphy, ale i jeho “předobraz” Gaspar Noé. Divák nemusí přistoupit na Murphyho maskulinní vidění světa a jeho sentimentální vyprávění o vlastním sexuálním životě. Stejně tak nemusí vyhovět Murphyho žádostem o empatii, kterou samotný hrdina vůči ostatním postavám vůbec neprojevuje. Iritující může být i to, že Noé na Murphyho postavou nenahlíží kriticky, ale pouze s nostalgickou ironií. Sám totiž prohlásil, že jeho snímek je o tom, jak byl v mládí naivní.