Jakub Nepraš / světelný kinetismus současnosti
Od léta 2007 byla instalace Jakuba Nepraše (*1981, Praha) s názvem Kultury čtyři roky nepřehlédnutelnou a přitom vzácně symbiotickou součástí prosklené vchodové stěny budovy Nové scény Národního divadla v Praze obrácené na rušnou Národní třídu. Po Janu Matouškovi aka M-A-G-I-O (Cinepur 95), který na zdejší piazzettě testoval svůj světelný navigační systém pro Prahu, představujeme dalšího umělce, jenž pracuje s kinetickým světlem ve veřejném městském prostoru a který je spjat se specifickým geniem loci budovy a urbanistického okolí Nové scény.
Animovanou koláž Kultury Nepraš vytvořil z řady obrazových záznamů současné civilizace (především ruch velkoměsta) a z dálky působila jako pulzující mikroorganismus. Vnímání této světelně-kinetické instalace záviselo na „divákově“ odstupu nebo naopak přiblížení. Divákem přitom byl většinou náhodný kolemjdoucí nebo návštěvník Nové scény, ale i cestující tramvají nebo automobilem. Nepraš své multimediální instalace chápe převážně jako „audiovizuální objekty“. Nicméně obecnými definicemi, které by jeho díla mediálně, druhově či žánrově klasifikovaly, se zabývá velmi volně. Využívá řadu postupů a technologií z animace či videomappingu. Technicky vznikají Neprašovy „videomalby“ a od roku 2007 téměř výhradně „videosochy“, jak je sám autor nazývá, spojením předních či zadních projekcí v jeden obraz, který je přenášen na plochy či objekty. Tématicky se jejich autor odvolává k symbióze přírody a moderní společnosti. Inspirací je mu „vývoj civilizace, směřování společnosti a univerza jako takového“, jež podle něj stále ještě vyvažuje „příroda a její energie“. Zamýšlí se nad konkrétními „časoprostorovými celky, které nás obklopují“, a jež se podílejí na charakteru naší proměnlivé a pomíjivé „koexistence se vším živým i neživým“. Tento princip (z technického, tématického i percepčního hlediska) Nepraš opakuje a obměňuje v řadě svých dalších projektů (např. Můra, Milestone, Transmitter, Reaktor, Adela). Ačkoli každá jeho instalace vyžaduje specifické řešení, vystavuje je většinou několikrát a na různých místech a nejen v galeriích či muzeích, ale také na uměleckých veletrzích či festivalech.
Neprašova umělecká zkušenost se začala formovat během studií na Akademii výtvarných umění v ateliéru monumentální tvorby (vedeného Alešem Veselým) a nakonec v ateliéru nových médií (nejprve pod vedením Veroniky Bromové a poté Michaela Biblického), kde absolvoval půlroční stáž animace na FAMU. S možnostmi projekce počítačově modifikovaného pohyblivého světla se setkal v rámci svého VJského období. Nepraš přiznává, že právě během působení ve VJské klubové scéně se začal seznamovat „s komponovaným videem“, což prý pro něj byla „výborná škola“, protože jej přiměla „promítat každý víkend na akcích a vyrábět pořád něco nového, (…) plně využít stávající možnosti, jak manipulovat s videem a vymýšlet stále nové obměny a kombinace.“V oblasti uměleckého prolamování do veřejného prostoru sehrála epizodickou roli jeho krátkodobá účast v uměleckém uskupení Ztohoven. Jednalo se ale téměř výhradně o účast na akci z 14. ledna 2003, kdy členové skupiny vypojili polovinu světelně-kinetické instalace Jiřího Davida Srdce na Hradě, takže nad hradčanským panoramatem svítil po jistou dobu otazník. Na rozdíl od skupinových akcí se však jeho individuální tvorba pohybuje v obecnější rovině a postrádá lokálně-kritický apel.
Další návaznost mezi vlastní tvorbou a jinými minulými či současnými umělci Jakub Nepraš nenaznačuje. Nicméně stojí za to připomenout tradici světelného kinetismu, jež má v českém prostředí kontinuální, i když okrajové zastoupení v rámci uměleckého provozu. V šedesátých letech, kdy se tento směr prosadil i v Československu, zatímco v zahraničí prožíval svůj vrchol o dekádu dříve, se jeho zástupci odkazovali na meziválečnou tvorbu Zdeňka Pešánka. A také dnes, ačkoli se termín světelný kinetismus (nebo také luminokinetismus a luminodynamismus) již nepoužívá, najdeme řadu umělců, kteří pracují v obdobném duchu – tedy, využívají princip umělecké a mediální syntézy s důrazem na pohyb, světlo, temporálnost a volbu konkrétní lokace ve veřejném prostoru. Myšlenky a metody světelného kinetismu se postupně prolínaly s dalšími praxemi, které využívaly vědecké poznatky a technické inovace, například nástup nových médií jako videa, laseru, holografie, telekomunikačních systémů a digitální animace. Pohyb, jehož zdrojem je v mnoha případech elektrická energie, je jediným společným jmenovatelem kinetického umění, které se projevuje v bohatě diferencovaných formách, založených na nejrůznějších původech „pohonu“ (přírodních i umělých). Myšlenkový koncept kinetismu spočíval ve snaze o syntézu umění a rovněž civilizace. Umění mělo být jakýmsi humanizačním mezičlánkem mezi vědecko-technickým pokrokem a lidmi.
Neprašovy práce formálně i obsahově připomínají tento umělecký způsob vyjadřování a uvažování, jenž má v českém prostředí specifické zastoupení. Nejen vyznávání syntézy umění a nových technologií, ale především onen utopický étos harmonizace civilizačního pokroku s přírodou pomocí umění, charakterizují totiž nejlépe Neprašovu tvorbu.
Vybrané světelně-kinetické projekty*
Můra, videoobjekt,SIGNAL festival, pod Karlovým mostem (Kampa), Praha, ČR, 2013.
Milestone, videosocha, Arthobler Gallery, Curych, Švýcarsko, 2012.
Transmitter, videosocha, Guimaraesi, Portugalsko, 2012.
Landscape, videosocha, Hunt Kastner Artwork, Praha, ČR, 2012.
Reaktor, videosocha, TINA-B festival, alternativní prostor, Praha, ČR, 2008.
Kultury, videomalba, Nová scéna Národního divadla, Praha, ČR, 2007-2010.
Adela, videosocha, Trafačka, Praha, ČR, 2007.
* (Pozn. Vzhledem k velkému množství reinstalací jsou uváděny jen první místa prezentace. Popisky jsou převzaty z portfolia umělce, viz jakubnepras.com.)