Přívětivá beznaděj existence / Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě
Melancholická trilogie Roye Anderssona představuje v posledních patnácti filmových letech ojedinělý, autorsky „upracovaný“ výkon – čisté gesto mistra, jež svou ambicí navazuje na tradici švédského existencialistického tázání, ale formálně zlehka uniká z pout psychologizace za ironií a vtipem. Písně z druhého patra i Ty, který žiješ jsou dnes již uznávanými klasikami, avšak Anderssonova poetika absurdity a stylizovaného banálna, stejně jako vyprávěcí princip sítě navzájem (ne)svá- zaných epizod, se plně rozvine teprve ve finálním díle Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě (držiteli Zlatého lva z Benátek), ve kterém už satirik-rutinér vrší své rozmanité vize jako u vytržení ze snu a stmeluje album výjevů dialogickými refrény ve smířlivém tónu.
Andersson dovede klamat: tematicky vyprahlé, soucitně skleslé a ztlumené pásmo v sobě ukrývá dosud nejradost- nější hybnou sílu. Tytam jsou provokativně mnohoznačné výjevy pošlapávající náboženské i jiné tradice a kritizující okolní realitu. Rafinovaný apel směrem k západní moderní společnosti a jejímu vnitřnímu odcizení nahrazuje síla ima- ginace a prostá radost z modelování paradoxních, leč spíše surreálných epizod. Holub, který již trůní za sklem a zvnějšku na něj sedá prach muzeálních vitrín klasiky, se nemusí bát o své bezpečí. Výstižný, satirický osten – snad záměrně – ztupilo pohodlí podřimujícího autora, který již nemá potřebu kálet nemístně na ledasco. Andersson jako by (se) chtěl především bavit.
Osa Holuba, jíž tvoří neúspěšné variace setkání prodejců zábavy („legračních“ masek a rekvizit), napovídá o povaze filmu mnohé. Chceme-li nutit ke smíchu, můžeme vystrašit, otrávit. Zpackané nabídky se propojují ve fiasko a mezi dvojicí vznikne konflikt. Poté je třeba se (u)smířit se stavem věcí, dobou, sebou navzájem. Poselství, které Andersson skrze „žertovný“ leitmotiv formuluje, zůstává ale příliš nízké, příliš bojácné, staromilské. Hlavně, že se máte dobře. A v přívětivě beznadějném, nicotně pokojném koloběhu všednosti lze navzdory útrapám přežít, až do absurdně náhlého momentu smrti. Vyberte si, jaká z variant je nejvíce paradoxní, nejvíce „na zabití“. O smrti jen v dobrém.
Repertoár zhmotněných Anderssonových vizí tentokrát odráží globální, nikoli globalizační, univerzální, nikoli podvratně angažované motivy „bytí a času“. Namísto aktuality nechává tvůrce do přirozených výchozích situací pronikat anachronismy a prostor zaplňuje průniky již uplynulých dějů. Vzpomínka pijana v nehybném bezčasí lokálu se prohlubuje do tklivého výjevu z válečné éry a fádnost odpoledne se rázem láme do takřka magicko-realistické stylizace zpívané „platby polibkem“. Funkční, uměřený temporytmus epizod zasněně střídá vzedmuté fragmenty příběhů s obrazy godotovské, rozjímavé každodennosti. Ruch periferního podniku, kam zavítá i dvojice klaunských obchodníčků, náhle vychýlí z reality žlutomodrá patrola královského vojska před porážkou. Statická scéna, během níž se mladík Karel XII. v doprovodu pouze přichází osvěžit sklenicí vody, otevírá jemným způsobem možnosti romantického, pohádkového i tragického následování. Další obraz ovšem zavádí pozornost k jiným osnovám možných příběhů.
Andersson nevypráví, stačí mu splétat k sobě expozice anekdot, naznačovat linky. V propojení se pak stupňuje nálada pustoty z jejich nevyplnění, samotářského sledování povyku zpoza výlohy z ulice. Dokonalost aranžmá skoro až popírá věrohodnost takové perspektivy. Kombinace banálního, intimního stesku a propracovaných, absurdních konstrukcí scén přesto nevychází emočně chladně.
Scénograficky do detailu rozvržené kompozice, sivé kostýmy a nabílené mrtvolné tváře figur společně ladí ve vizuální souhře a přimykají filmový svět k povědomé divadelní stylizaci, poetice Christopha Marthalera (či u nás Jana Mikuláška). Dílo, vznikající půltucet let, pečlivě, přes krize i produkční zdržování, v ateliérech na zeleném pozadí, svou umělost přiznává a nesnaží se budovat zdání realistického světa. Ten není perfektní a šeď podzimu života v něm nemá mámivě estetizovanou podobu. Ve vizích rozjímajícího holuba, velikána sledujícího rej z nadhledu, se však snadno může změnit v nesnesitelně lehké, (ne)pomíjivé krasosmutnění.