Pořád jsem to já
Loňské drama Pořád jsem to já (Still Alice), jehož renomé povzneslo vítězství Julianne Moore na Zlatých Glóbech i Oscarech, se v našich kinech objevilo již v dubnu a doprovodily ho vesměs vřelé ohlasy. Nelze se tomu divit – příběh nerovného boje s prohlubováním Alzheimerovy choroby nestojí ani tak na „konstrukci“ výrazného hereckého sóla mířícího k trofejím, jako spíše na osvětově zabarvené tezi propagující úskalí nemoci a její tragický (zde i dědičný) rozměr. Tento přesah, k němuž je docela ošemetné zaujímat nedůvěřivý postoj, je navíc motivován přímou zkušeností dvojice tvůrců (Richard Glatzer podlehl – v péči partnera Washe Westmorelanda – důsledkům roztroušené sklerózy jen krátce po oscarovém úspěchu v 63 letech), což je fakt od významu díla takřka neodmyslitelný. Číst proto snímek jako osobní, angažovanou výpověď se ostatně pokusilo již mnoho kritiků a komentátorů.
Svou roli film, který přitom vychází z románového bestselleru neuroložky Lisy Genovy z roku 2007, logicky našel také v podpůrných lékařských a psychologických programech a komunikuje (jako „zrcadlo“, obraz situace) s pacienty s obdobnou diagnózou i jejich blízkými, jejichž reakce scénář sleduje v poměrně širokém rozptylu proměn. Zabývat se v tomto kontextu stylovými...