I love visa / Dokufest 2015
Před rokem jsem v Cinepuru 96 identifikoval emigraci jako téma, které se linulo napříč sekcemi celým ročníkem festivalu dokumentárního filmu v Kosovu, Dokufest. Letos ji organizátoři ohlásili oficiálně jako hlavní téma přehlídky, která se konala v první půli srpna. Kromě panelových diskuzí připravili programovou sekci věnovanou výhradně migraci lidí s názvem Should I Stay or Should I Go: Films on Migration a téma nespouštěli ze zřetele ani při dramaturgické koncepci soutěžních sekcí. Tento krok se pro kosovský festival jevil jako příznačný nejen kvůli současné vlně uprchlíků putujících do Evropské unie, ale také v lokálním kontextu, neboť kromě několika málo výjimek nemohou lidé s kosovským pasem cestovat téměř do žádné jiné země bez víza. Administrativní proces vedoucí k jejich získání je značně komplikovaný, zdlouhavý a výsledek je nejistý. Zejména mladí lidé do 25 let, jejichž nezaměstnanost se odhaduje nad 60%, se tak cítí uvězněni ve své zemi bez vyhlídek na světlou budoucnost.
Emigrantem na zkoušku
Že se téma migrace nebude objevovat jen ve filmech, jsem zjistil již první den festivalu, kdy jsem neplánovaně podstoupil happening na nejrušnějším mostě ve městě Prizren, který měl dát zahraničním návštěvníkům škodolibě na vlastní kůži zažít, jaké to je žádat v Kosovu o vízum. Zatímco místní a Albánce uniformovaná stráž vřele pouštěla na druhý břeh, já a další turisté jsme jakožto cizinci museli podstoupit okázale zdlouhavý a ponižující proces získání víza. Poté, co jsem se dozvěděl, že mé fiktivní jméno nese v albánštině význam pro mužské pohlaví, jsem musel kvapem přeběhnout na druhou stranu, neboť mé povolení k pobytu na mostě bylo pouze krátkodobé. Čím dříve člověku došlo, že jde o performanci, tím více si to užil. Největší zadostiučení však přinesl pohled na protáhlé obličeje turistů, kteří akci absolvovali po mě. Poté jsem se odebral do kina na film o uprchlících, abych se mohl divit, že Evropani nemají s cizinci soucit.Mezi nejvýraznější snímky reflektující dané téma patřily zejména celovečerní dokument veterána dokumentárního filmu Želimira Žilnika Logbook Serbistan a středometrážní Abdul & Hamza, oba ze srbské produkce. Zatímco první z nich ukazoval procedury v azylových centrech a komentáře samotných migrantů, druhý, výrazně meditativnější, spíše zdůrazňoval pocity úzkosti dvojice protagonistů z názvu filmu. Daleko pozitivněji vyzněl vítězný retrospektivní Flotel Europa, nostalgický návrat přímého účastníka a režiséra v jedné osobě Vladimira Tomiće na proslulou loď, která v první polovině 90. let posloužila jako azyl pro několik stovek uprchlíků z Bosny a Hercegoviny v dánské Kodani. Skrze dobové záběry pořízenými obyvateli této lodi a autorův komentář se seznamujeme s poměrně veselým a pestrým životem v těsných kajutách a nejbližším okolí přístavu, na který tvůrce vzpomíná dětskýma očima jako na období prvních lásek a šťastného dospívání.
Poměřně silně se téma migrace objevovalo i v soutěži krátkých filmů. Vítězný dánský snímek Listen je dějově zasazen do prostředí policejní stanice, kam přišla muslimská žena v burce podat trestní oznámení na svého násilnického manžela. Úvod filmu, svou metodou upomínající na Bergmanovu Personu, v časové smyčce opakuje výpověď ženy, zatímco se obrazem postupně soustředí na jednotlivé účastníky výslechu. Tlumočnice, která má dánské policii výpověď zprostředkovat, má na roli muslimské ženy v rodině vlastní náhled a podává zkreslenou interpretaci výpovědi oběti.
S krátkým fragmentem času při setkání migranta a oficiálního aparátu pracuje též Clément Tréhin-Lalanne. Kraťas pojmenovaný po hlavní hrdince Aïsse se odehrává během lékařského vyšetření dívky, která se prezentuje jako nezletilá, přestože dle vnějších rysů působí dospěle. Výsledek vyšetření bude mít přímý vliv na rozhodnutí, zda dívka dostane ve Francii azyl. Svůj film v této sekci představila též kosovská studentka scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU Norika Shefa. Třináctiletý chlapec Lisi ve snímku Cheers neprožívá dětství jako většina jeho vrstevníků. Za čerstvě vydělané peníze se rozhodne vytáhnout před svými dospělými kamarády a v baru jim kupuje jednu rundu rakije za druhou. Lidé, ke kterým doposud vzhlížel a do jejichž společnosti chtěl rovnoceně patřit, se však se stoupající hladinkou postupně stávají dětmi.
Kulomet či psací stroj
Hlas moderátora a donekonečna se opakující jednoduchá animace znázorňující rozhlasové vysílání hypnotizovali porotu sekce International Dox natolik, že se rozhodli udělit hlavní cenu snímku Machine Gun or Typewriter (Kulomet či psací stroj), polodokumentární výpovědi o aktivistovi z amerického hnutí Occupy, který se vyrovnává se vztahem k bývalé přítelkyni skrze provozování pirátského rádia. Kontemplativní tempo filmu určuje dikce řeči a v některých fázích film takřka rezignuje na obrazovou výpověď, aby dal vyniknout auditivní stopě. V ní se hrdina vyrovnává jak s nešťastnou láskou, tak s politickými tématy, přičemž hranice mezi oběma liniemi se zdá být čím dál více iluzivní.V další soutěži zaměřené tematicky na oblast lidských práv porotu nejvíce zaujali Demokraté z dánské produkce. Tříletý boj o novou ústavu v Zimbabwe umožnil režisérce Camille Nielsson pracovat s napínavou zápletkou a klasickým dramatickým obloukem. Nová ústava má oslabit moc dosavadního diktátora Roberta Mugabeho, který zastával pozici nejmocnějšího muže v zemi téměř tři desetiletí a za svolením k vypracování nové demokratické ústavy, jež učinil pod mezinárodním tlakem, si jistě nepředstavuje reálné oslabení své moci. Politický boj o rozdělení sil v zemi je prezentován jako souboj dvou výrazných postav. Diktátora zastupuje charismatický šéf vládnoucí strany ZANU-PF Paul Mangwana a jeho hlavním oponentem je mladý právník, humanista a lídr opozice Douglas Mwonzora. Filmovému štábu se do překvapivé míry podařilo získat přístup k vyhroceným debatám a zlomovým momentům celého procesu a zmapovat tak porodní bolesti rodícího se demokratického systému, kterého zřejmě nečeká klidná puberta.
Stopka na zelenou
Dokufest celkově nabízí šest soutěžních sekcí, což je číslo, které velice komplikuje snahu o jejich objektivní srovnání. Po loňské zkušenosti jsem zcela vypustil sekci národních filmů a vědomě jsem nesledoval ani soutěž Green Dox, kterou považuji také za slabou, neboť disponuje nejnižším počtem (osmi) filmů, přičemž Planetary ze Spojených států, jediný „zelený“ snímek, který jsem letos na Dokufestu viděl, by nemohl svou účast na festivalu obhájit jinak, než jako čistě kvantitativní doplnění již tak prořídlé sekce.Za nejzajímavější sekci festivalu považuji soutěž Balkan Dox, jejímž typickým znakem jsou dlouhé diskuze s tvůrci po projekci, zejména v případě válečných a politických témat. To byl případ snímku Unidentified (Neidefitikovaní), rozkrývajícího pozadí masakrů ze strany sbrské armády v okolí města Peja na jaře roku 1999. Přestože snímek natáčela srbská režisérka, podařilo se jí pořídit rozhovory s pozůstalými po obětech etnických čistek i s vojáky, kteří jsou aktuálně souzeni za válečné zločiny u srbského soudu. Jejich výpovědi získala Marija Ristić především díky skutečnosti, že se tématu věnuje více než tři roky jako investigativní novinářka a všechni respondenti ji důvěrně znají ze soudní síně.
Snímek sice nabízí zajímavou konfrontaci názorů, avšak namísto řadových vojaků obhajujících se prostým posloucháním rozkazů, by bylo zajímavější slyšet výpovědi lidí, kteří rozkazy vydávali. I přes existující důkazy se však nepodařilo přivést skutečné válečné zločince před soud, který navíc probíhá pod srbskou jurisdikcí, tedy v zemi, kde tehdejší vojenští činitelé odpovědní za etnické čistky albánské menšiny stále aktivně zastávají významné funkce. Za dané situace se válečný konflikt v mysli lidí nikdy nestane skutečně minulostí a dá se proto předvídat, že podobné dokumenty bude balkánský region vysílat na festivaly i nadále.