Rozhovor s Myroslavem Slabošpyckým / „Bůh filmu

Ukrajinský režisér Myroslav Slabošpyckij vešel do širšího povědomí veřejnosti po světové premiéře svého celovečerního debutu Kmen (Plemya, 2014) v loňském Týdnu kritiky na festivalu v Cannes, odkud si přivezl tři ceny. Kmen je do značné míry vyústěním jeho tří předcházejících úspěšných krátkometrážních filmů, v nichž se formovaly Slabošpytského autorská vize a styl. V Diagnóze (Diagnoz, 2009) i následné Hluchotě (Glukhota, 2010) – oba nominované na Zlatého medvěda – prokázal náklonnost k syrovému dramatu. První zachycuje vraždu HIV pozitivního novorozence, druhý výslech hluchoněmého studenta policií, která nebere ohledy na jeho hendikep. Snímek natočený na jeden záběr je tematickým předchůdcem Kmene, syrového dramatu z „kmenové společnosti“ internátu pro hluchoněmé natočeného výhradně ve znakové řeči bez titulků.V Jaderném odpadu (Yaderni wydhody, 2012, vítěz Stříbrného leoparda v Locarnu) pak v pečlivě komponovaných, statických záběrech opět bez jediného dialogu dokumentuje sterilní pracovní i intimní rutinu řidiče černobylské továrny na zpracování jaderného odpadu a pradleny v dekontaminační stanici. Aktuálně režisér pracuje na druhém celovečerním projektu pod názvem Lucembursko. Dle prvních informací to bude filmu noir s prvky westernu odehrávající se znovu v prostředí Černobylu. Projekt vyhrál Sundance Institute Global Filmmaking Award a také The ARTE International Prize na CineMartu v Rotterdamu.

Kromě nejvýraznějšího atributu – znakové řeči – váš debut vyniká mimo jiné výrazným stylem. Je poskládána převážně z dlouhých pečlivě komponovaných statických záběrů, celků a polocelků, přičemž přesuny jsou snímány Steadicamem. Co vás přivedlo k takovému stylu?

Mnoho lidí se mě ptá, proč je ve filmu tolik dlouhých záběrů a žádné detaily. Při natáčení jsem nad tím takhle vůbec nepřemýšlel. Měl jsem pocit, že kombinace dlouhých záběrů bez změny úhlu kamery a mluveného dialogu je jediný způsob, jakým film musím natočit. Neanalyzoval jsem to. Kdyby se mě můj producent ptal, proč to dělám, neuměl bych mu to vysvětlit. Myslím, že film funguje pouze jako organický celek. Jakmile jsem dokončil scénář, věděl jsem o výborné lokaci. Pak jsem začal shánět neherce, lidi z ulice. Proto jsme i tolik času strávili zkoušením, než jsme přistoupili k samotnému natáčení, které trvalo pět měsíců. Od října do března. Kmen je film, kterému předcházela dlouhá příprava, dlouho se natáčel a velmi krátce stříhal. Použili jsme vše, co jsme natočili, s výjimkou jedné scény. První verze vznikla asi za třicet minut. Uzávěrka do canneského Týdne kritiky byla na začátku dubna, takže si dovedete představit rychlost, jakou jsme museli film připravit. Zajisté, ještě jsme upravovali zvuk a barvy, ale v konečném důsledku šlo o rychlý střih.

Jak byste popsal svoji metodu?

Se mnou se nedělá lehko. Několik lidí jsem musel vyhodit, ještě než jsme Kmen dokončili, protože nedělali, co jsem od nich očekával, nebo to nedělali uspokojivě. Takže bylo skvělé, když jsem potkal kameramana a střihače Valentyna Vasjanovyče, který mi zcela rozumí. Naše setkání byla opravdu šťastná náhoda. Vždy pracuji stejným způsobem: já jsem filmovým režisérem, jsem bohem filmu, na kterém dělám, já vytvářím daný svět. Když například v mém filmu figuruje záporná postava, využiji všech svých dovedností, aby i lidé za sto let věděli, že ta postava je záporná.

Měl jste ke Kmeni klasický scénář?

Zajisté. Herci si ho přečetli a pak přetlumočili do znakové řeči. I se scénářem ale bylo obtížné náš projekt lidem vysvětlit. Když jsme na něm začínali pracovat, navštěvovali jsme různé koprodukční trhy, kde se ukázalo, že je snímek navzdory scénáři s dialogy těžko srozumitelný. Reakce většinou byla, že jde o hloupý příběh.

Říkal jste, že jste přesně věděl, kde se bude film realizovat.

Celý film, kromě scény s prostitutkami, jsme točili ve škole v Kyjevě, a v jejím přilehlém okolí. Přezdívá se jí Stalinka, jelikož se nachází v bloku, který postavili ještě němečtí zajatci z druhé světové války. Před dvaceti lety jsem tam strávil část dětství a znám to tam tedy celkem důvěrně. Přesně jsem věděl, že scénu na pánských toaletách musíme točit na třetím patře, ne druhém, ani čtvrtém. Nic se tam za ta léta nezměnilo.

Vyžadovalo natáčení ve znakové řeči výrazně zvláštní přístup?

Na castingu jsme sebou měli tlumočníka, s kterým jsme spolupracovali i při natáčení. To byla nutnost. Při práci jsem nepoužíval storyboardy, měl jsem natočené všechny scény, jež jsme dělali během zkoušek. Takže jsem hercům jen řekl, co mají dělat nebo vysvětlil, co právě cítí. Byl to tedy stejný proces jako se slyšícími. Když jsem dostal nápad na Kmen, věděl jsem, že musí být natočený ve znakové řeči. Což v praxi znamená, že jej diváci musejí pochopit beze slov. Stejně jako hrál Bing Crosby jednoduché melodie, i já jsem musel udělat něco podobného. Mým úmyslem bylo natočit film pro širokou diváckou obec, nejenom neslyšící. Rozhodně ne film o neslyšících, ale s neslyšícími. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří znají znakovou řeč, jsou ochuzeni o zkušenost, již zažívají slyšící při sledování Kmene.

I navzdory drsnému tématu je ve filmu romance, i když ne tradiční. Proč jste se pro ni rozhodl?

Snažil jsem se být jasný a upřímný. Když je vám šestnáct nebo sedmnáct, láska pro vás znamená sex. I já jsem v sedmnácti pořád myslel jenom na „lásku“. Tak to prostě je. Když jsem chtěl udělat film s postavami téhle věkové kategorie, nemohl jsem vynechat nejdůležitější věc, která se k tomu věku váže.

Film obsahuje řadu kontroverzních scén, včetně sexuálních scén či scény pokoutního, domácího potratu. Měli jste problém prodat film na některé trhy?

Film se nám povedlo prodat do mnoha zemí, ale ne do Španělska. Několik lidí mi říkalo, že se obávají, že se snímek v silně katolickém Španělsku neobjeví právě kvůli scéně s potratem. Nakonec se film ale hrál na festivalu v San Sebastián a jako po každé festivalové projekci jsem odpovídal na otázky diváků. Všichni se mě ptali na závěrečnou scénu a o potratu nepadla ani zmínka. Španěly více zajímalo, proč jsem nedal do filmu titulky, než to, jestli tam byl nějaký potrat.

Neměli jste na Ukrajině problém s cenzurou?

Zpočátku jsme se trochu obávali. Obtížně se to vysvětluje, ale bylo to jako s atomovou bombou. Nikdy předtím se to ještě nestalo. Byli lidé, co Kmen milovali, i ti, kterým se nelíbil. Celkově byl ale přijat pozitivně. Takže problém s cenzurou jsme neměli, ale možná by to vypadalo jinak, kdyby film nezaznamenal takový úspěch. Každopádně, když jsme žádali filmový fond o dotaci, poslali jsme jim scénář. Nevím, jestli ho četli nebo ne, ale finance nám schválili. Kvůli sexuálním scénám jsme byli navíc velmi opatrní například při najímaní herců. Na castinzích jeden člověk jen kontroloval občanky. Dohodli jsme se, že nebudeme brát nikoho pod zákonem. Jen stín podezření z případné dětské pornografie je na Ukrajině závažná věc.

Kmen nakonec nezískal národní nominaci na Ceny americké filmové akademie pro nejlepší cizojazyčný film. Proč?

Někdo ve výběrové komisi rozhodl, že Ukrajina potřebuje jakýsi „putinský“ film. Snímek v duchu Nikity Michalkova, zlí Rusové versus hodní Ukrajinci. Něco jako Průvodce Olese Sanina, který nakonec nominovali. Evidentně šlo o politické rozhodnutí. Řada kritiků a novinářů se ozvala a čtyři členové nominační komise podali demisi. Politici si myslí, že vědí, co lidé chtějí.

Myslíte, že mezinárodní úspěch Kmene rozhýbe ukrajinskou kinematografii podobně jako se to stalo například v Rumunsku?

V Rumunsku se povedlo nastartovat novou vlnu třemi filmy: Smrtí pana Lazarescu, 4 měsíci, 3 týdny, 2 dny a 12:08 na východ od Bukurešti. Od té doby můžou své filmy posílat, kamkoliv se jim zachce. Na Ukrajině je situace odlišná. Kmen se dostal do distribuce, kde byl promítán na třiceti sedmi plátnech ze dvou set, což je dle mého celkem úspěch. Přirozeně, není to Titanic ani Pán prstenů, ale na domácí film je to nejlepší výsledek za dlouhou dobu. Chci, aby vláda podporovala všechny druhy filmu: romance, komedie i artovou produkci. Každý rok se točí jisté množství filmů a každý jeden z nich si své publikum najde. V příštích několika letech budou zřejmě finance na filmy chybět kvůli válce. Ukrajinskou kinematografii tak čeká krušné období, co se týče státní podpory. Jenom doufám, že já v té vlně už nebudu, 15. prosince jsem začal točit nový film.

Jeho tématem je Černobyl. Proč zrovna teď návrat ke katastrofické jaderné havárii?

Snímek vychází z mého v Locarnu oceněného krátkého filmu Jaderný odpad. Ale bude to docela odlišný film. Nejde jednoduše o adaptaci toho samého tématu do celovečerního formátu. Natáčet budeme přímo v Černobylu, jelikož odtud mám výjimečnou osobní zkušenost. Když jsem ještě pracoval jako novinář, dělal jsem několik reportáží o Ukrajinském ministerstvu pro mimořádné situace, které řešilo i černobylskou havárii. Díky tomu jsem sesbíral množství materiálů, záběry průletů vrtulníků nad místem výbuchu, záběry z krytu, spousty vtipných příhod, spousty hloupých příhod. Pak jsem se tam v roce 2012 vrátil a řekl si, že o tomto unikátním místě musím udělat film. Nikdo tam nežije. Lidé, kteří tam pracují, jsou jiní. Svět je tam jiný a zvláštní. Na jeden okamžik jsem byl jeho součástí. Navíc jsem ještě nikdy neviděl skutečně dobrý film o Černobylu.