Šest nadpřirozených / Avengers: Age of Ultron
Ať už si myslíme o prvních Avengers (2012) cokoli, režiséru Jossi Whedonovi se povedlo dostát závazku natočit film s celým kolektivem ústředních hrdinů, což není v americké mainstreamové kinematografii zcela obvyklé. Určitě v tom sehrály významnou roli dva faktory. Za prvé fakt, že mu předcházela řada filmů, které postupně představily každého z hrdinů samostatně. Zadruhé se v prvních Avengers jednotlivé postavy musely představovat mezi sebou navzájem. Největším kouzlem prvního dílu je zkrátka vzájemné oťukávání (a otloukávání) protikladných postav, z nichž nakonec vzniká (relativně) soudržný tým.
Tým byl poskládán, svět zachráněn, ale co dál? Navazující Avengers: Age of Ultron se pochopitelně drží osvědčeného pravidla všech pokračování – tedy dobrého nikoli pomálu, ale v co největších dávkách. Je tu více akce, finále má epičtější rozměr, rozehrává se větší množství potenciálně podnětných témat a motivů. Ale především se Whedon pokouší o důkladnější psychologické vykreslení hrdinů. Důmyslné dialogy a zkoumání různých odstínů zdánlivě stereotypně nahozených žánrových postav jsou ostatně jeho největšími přednostmi už od seriálu Buffy, zabíječka upírů. Už v něm podbízivou rovinu teenagerského seriálu ze školního prostředí narušovaly nečekaně parodické rýpance do daného žánru a především se seriál vyznačoval velmi pozvolným a v podobném typu děl nevídaným vývojem postav. V Age of Ultron má ale Whedon na poodhalení lidských stránek, vrtochů a slabostí superhrdinů „jen“ 141 minut, nikoli desítky seriálových epizod.
Jakkoli je režisérova snaha o náznakovou reflexi různých klišé marvelovského světa vlastně sympatická, je otázka, nakolik může ve formátu epického hollywoodského blockbusteru fungovat. Shane Black ve třetím Iron Manovi dokázal slabůstky ústředního „muže v oceli“ rozebrat velmi důkladně, ale nemusel se při tom věnovat dalším pěti hrdinů. Děj Avengers také vychází z postavy Tonyho Starka, přičemž jeho arogance tu začíná pomaličku prolamovat hranice mezi padouchem a hrdinou. Na rozorávání týchž mezí staví též ústřední motiv umělé inteligence, z nějž se také v posledku stává jak pozitivní, tak negativní hybná síla vyprávění. Problém je, že tyto pozoruhodné žánrové posuny stojí v pozici pouhých příležitostných střípků, které v ději nemají dostatek prostoru, aby se poskládaly do jakkoli inspirativního obrazu. Podobně jsou na tom ostatně i další slibně rozehrané motivy jako láska mezi Hulkem a Black Widow, či nahlédnutí do zatajovaného civilního života Hawkeye.
Ve drobné entropii načatých a nedotažených motivů příliš nepomáhá ani přidání nových postav z marvelovského univerza. Výsledný film tak působí spíše jako několik seriálových epizod, byť z hlediska vyprávění má zároveň celkem klasickou dramatickou strukturu, včetně obligátního motivu záchrany světa. Přes množství velkolepých akčních pasáží, včetně finále ve vznášejícím se městě, nakonec nejvíce ikonickou scénou druhých Avengers zůstává zpomalený záběr na celý tým stojící v póze, která evokuje obálky jejich komiksových dobrodružství. V tomhle ohledu Age of Ultron představuje standardní komiksový blockbuster: zábavný film pro celou rodinu se zdravou dávkou ambicí a pozornosti ke svým postavám a dostatkem fanouškovských žertů (přetahování se o Thorovo kladivo).
Druhé filmové dobrodružství týmu Avengers ale ukazuje určitá úskalí tohoto formátu. Naznačuje totiž, že zvláštní hybrid mezi filmovým a seriálovým vyprávěním vedený v dimenzích volného cyklu vysokorozpočtových megafilmů, který filmové univerzum Marvelu představuje, se může dostat do slepé uličky mnohem snáze než nekonečné řady komiksových sešitů se stejnými hrdiny. Jako by totiž předčasným vrcholem celého cyklu byli právě první Avengers, kterými mělo vše teprve začít. Druhý díl se sice snaží postavy prozkoumat z větší blízkosti, ale tato epická ambice se potkává s nesmlouvavými a neopomenutelnými limity celovečerní filmové stopáže a s ní spojených vyprávěcích zákonitostí. Každý z mnoha rozehraných počátků tak příliš rychle narazí na svůj vlastní konec.