Zřete jej! / Šílený Max: Zběsilá cesta

27. 7. 2015 / Jiří Flígl
kritika

V éře post-bourneovské kinematografie chaosu se akční blockbustery proměnily v překotné mišmaše a nadužívání uměle vyznívajících CGI sekvencí navrátilo akci do pozice zcizující atrakce. Do tohoto kontextu letos vtrhl sedmdesátiletý George Miller s dílem vystavěným ve dravém tempu a přeplněným opulentními akčními sekvencemi, které ale zároveň odzbrojuje svou nevídanou koncepčností. Dokonce i většina dialogových pasáží snímku Šílený Max: Zběsilá cesta se odehrává v pohybu, za neustálého napětí a přeskakování k souběžným plánům či dílčím prvkům. Zároveň však film nikdy nepůsobí chaoticky a odtažitě vůči divákům.

Klíč k úspěchu v tomto případě spočívá v důsledném upřednostnění klasického principu, že forma nemá být sama o sobě atrakcí, nýbrž účelově podřízená akci v obraze. Zběsilá cesta neupadá do virtuální umělosti prostě proto, že základem všeho jsou záběry pořízené přímo v terénu. Akční sekvence pak skrze reálné, dechberoucí kaskadérské kousky, kolize automobilů i exploze fascinují svým fyzickým efektem a díky provázání s vyprávěním získávají dramatický rozměr a nestávají se pouhými exhibicemi.

Jednotlivé sekvence vždy uvozuje dlouhý celkový záběr, jenž předestře rozložení akce, a následná rychlá montáž krátkých záběrů si uchovává přehlednost díky stabilní kameře a centrování kompozice na střed rámu. Každá scéna je důklad- ně rozvržena co do prostoru a pohybu i návaznosti akce v něm a obvykle zahrnuje několik paralelních linií, které zpětně tím, jak přecházejí z jednoho záběru do druhého, dále pomáhají vést pozornost publika. Podobný princip hustě rozesetých střípků Miller využívá také k představování postapokalyptického světa s rozvětvenou mytologií, ale také jednotlivých postav a jejich osobních příběhů a motivací. Bez povšimnutí by neměl zůstat ani fakt, že Miller upřednostňuje emoce a náznaky před doslovností dialogů. Proto také vzájemnou dynamiku i vnitřní pochody figur vyjadřují především činy, gesta a pohledy.

Subžánr postapokalypsy Millerovi vždy sloužil k aktualizování archetypálních příběhů a oživování starých žánrů, ale i k přemýšlení nad těmi soudobými. Maxovská tetralogie nepředstavuje sérii navazujících příběhů, ale spíše různé rozvahy nad tématem hrdinství, přičemž každý díl staví ústřední figuru do jiné role i žánrového kontextu. První film tak zkoumá ikonu klasického hrdiny coby zastánce řádu, ale v polemice s dobovou módou exploatačních snímků o pomstě zkoumá, jak se Max sám stává bestií. Druhý díl s koncem civilizace zvěstuje návrat westernového étosu a třetí přidává prvky noiru i osmdesátkových akčních dobrodružství a tematizuje mesiášský aspekt hrdinů. Pro oba sequely je pak zásadní, že je uvozují či zakončují vypravěči, což příběhy filmů staví do pozice legend a Maxe ustano- vuje jako bájnou figuru postapokalyptického věku, která v různých kulturách nabývá nové konotace.

To platí i pro Zběsilou cestu, kde se sice na začátku zdá, že vypravěčem bude sám Max, ale rovinu mýtu nastoluje závěrečný titulek. Kmenem, jehož paměť, identitu a hodnoty toto vyprávění uchovává, je tentokrát ekofeministická společnost, která vzešla z rebelie vůči destruktivnímu patriarchátu, jenž na utužování postapokalyptického statu quo vystavěl fanatickou válečnickou víru a striktní hierarchii. Jak značí fiktivní citát na konci, nelze před stavem věcí utíkat či se smířit s jeho přijetím, nýbrž je třeba se aktivně zasadit o změnu a ideální cestou k tomu se ukazuje spojení sil. V souladu s tím film předkládá otevřeně feministické vyprávění, které nejen že staví mužské a ženské postavy na stejnou rovinu a vyzdvihuje jejich vzájemnou spolupráci, ale především je všechny v duchu mota rebelie „my nejsme věci“ představuje jako propracované figury.

Středobodem vyprávění přitom není Max, nýbrž Furiosa, životem těžce zkoušená, ale nezlomená žena. Tato hybatelka děje a akční hrdinka nikdy nesklouzne k jakémukoli klišé, ať už ze spektra slabosti a podřízenosti, ale ani z ranku nadlidsky silných bojovnic. Na rozdíl od některých domněle emancipovaných figur jí je dáno i privilegium likvidace hlavní záporné postavy. Představuje tak stejný typ komplexní hrdinky jako ikonická Ellen Ripley. Zběsilá cesta vypráví v prvé řadě její příběh, do něhož Max vstupuje jako katalyzátor a zásadní pomocník.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Kam směřuje filmová kritika

100 / červenec 2015
Více