Domů > Rubriky > O cinefilské patro výš / Výběr Cinepuru z letošního programu karlovarského festivalu

O cinefilské patro výš / Výběr Cinepuru z letošního programu karlovarského festivalu

2. 7. 2015 / Jindřiška Bláhová

Programy filmových přehlídek představují často labyrint, v němž je snadné zabloudit na film, na nějž jste ne tak úplně chtěli. Proto nabízíme výběr snímků, které byste letos neměli minout na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Záměrně vybíráme ty, jež nepůjdou do široké distribuce. Ve výběru tak například chybí „Rumuni“ z canneské sekce Un certain regard Corneliu Porumboiu s komedií nevyzpytatelnosti a svérázným voláním po robinhoodovské reformě současného Rumunska Poklad či Radu Muntean s morální detektivkou à la Dostojevskij bez záhady o boji jedince s vlastní slabostí a svědomím O patro níž.

Druhá strana (The Other Side, Francie / Itálie, 2015, r. Roberto Minervini)
Výjimečný pozorovatel-outsider (naturalizovaný Ital ve Spojených státech) Roberto Minervini se po texaské trilogii (Stop the Pounding Heart, Low Tide a The Passage) posunul na východ do louisianských „bažin“ lidské existence, na druhou stranu středostavovské spořádané Ameriky, na okraj společnosti, kde nežije minorita, ale stále větší počet Američanů. V téměř meditativním rytmu, který kontrastuje s brutalitou a smutkem zobrazovaného, se mu daří zachytit zničené duše na okraji, aniž by je zbavil lidskosti, která se v jejich případech z pohledu zvnějšku tak špatně hledá. Snímek byl uveden v sekci Un certain regard letošního festivalu v Cannes.

Skrytá vada (Inherent Vice, USA, 2014, r. Paul Thomas Anderson)
Není překvapující, že se žádný tuzemský distributor neodvážil ujmout posledního filmu Paula Thomase Andersona Skrytá vada. Navzdory neonových sexy nohám na plakátě, jež by společně s volbou písma mohly hlásat poměrně jasně definované sedmdesátkové psychedelické trochu lechtivé retro, je Skrytá vada snímek, v němž není jasného a přímočarého zhola nic. Zkouřený noirový příběh, ve kterém nesoudržné pátrání soukromého detektiva (mimo jiné) po záhadě jedné divné zubařské ordinace doprovází hudba Jonnyho Greenwooda, nabízí unikátně rozvolněný, téměř haptický filmový zážitek, na nějž v kinech jen tak nenarazíte.

Tisíc a jedna noc I, II, III (As mil e uma noites – Volume 1, 2, 3), Portugalsko / Francie / Německo / Švýcarsko, 2015, r. Miguel Gomes)
Portugalský tvůrce Miguel Gomes si po křísení obrazovosti klasických filmů 20. a 30. let, jimiž se inspiroval u svého snímku Tabu (2012), vypůjčuje z jiné klasiky – Tisíc a jedné noci a příběhu o Šeherezádě –, aby podal zprávu o aktuálním stavu Portugalska, jež se od roku 2010 potýká s ekonomickou i morální krizí. První díl epické trilogie, která je poctou vyprávění odpoutávajícího pozornost od bolestivé reality a složená stejnou měrou z krásných obrazů i obrazů brutálně nemilosrdných, se věnuje Portugalsku neklidnému, druhá Portugalsku zoufalému a třetí okouzlenému. Všechny se pohybují mezi mýty a realitou, dokumentem a fikcí.

Zákon trhu (La loi du marché, Francie, 2015, r. Stéphane Brizé)
Někdo se křižuje a vykřikuje „levičáctví“, my říkáme neúprosný, ale nevydírající, dokumentaristický realismus, který stále tíživější existenční téma současného neoliberálního světa ukazuje s nebývalým odstupem i empatií. Na první pohled francouzský zástupce v letošní canneské soutěži tak trochu do počtu, na který vyšla – po právu – „jen“ Cena za nejlepší mužský herecký výkon pro Vincenta Lindona. Což je pohled zcela nezasloužený. Brizé v příběhu padesátníka, který po měsících bez práce musí čelit na pozici ostrahy v obchodním řetězci situacím, které jsou v rozporu s jeho svědomím, rozvíjí s nenápadnou intenzitou podobně jako bratři Dardenneové ve Dvou dnech, jedné noci (2014), téma ceny člověka na trhu a ceny zachování integrity, z níž se rodí moderní hrdinové.

Humr (The Lobster, Irsko / Velká Británie / Francie / Řecko / Nizozemsko, 2015, r. Yorgos Lanthimos)
Ústřední představitel takzvané „divné“ řecké vlny Yorgos Lanthimos (Špičák, Alpy) tentokrát dostal na hraní Colina Farrella, Léu Seydoux, Rachel Weisz a další herecké hvězdy. Zároveň prý nijak neslevil ze své záliby v konstruování bizarních lidských společenství řízených nesmyslnými rituály. To naznačuje už zápletka: v blízké budoucnosti jsou všichni nezadaní občané odváženi do hotelu, kde mají 45 dní na to, aby si našli protějšek, nebo budou proměněni ve zvířata a vypuštěni do lesů. Film získal v Cannes Cenu poroty.

Klub (El Club, Chile, 2015, r. Pablo Larraín)
Chilský režisér Pablo Larraín se ve svém novém filmu údajně vrátil k ponuré a groteskní atmosféře svých starších filmů Post Mortem a hlavně vrcholného Tonyho Manera. Snímek vypráví o „klubu“ kněží, kteří byli církví odsunuti do ústraní kvůli různým skandálům. Společně obývají odlehlý domek, žijí v téměř naprosté izolaci a řídí se přísnými pravidly, která jim ukládá jejich dozorkyně, sestra Monika. Snímek získal Velkou cenu poroty na letošním MFF v Berlíně.

Noc oživlých protinožců (Wyrmwood, Austrálie, 2014, r. Kiah Roache-Turner)
Žánrová směs postkatastrofického westernového sci-fi ve stylu Mad Maxe a filmů o zombie apokalypse se stala jedním z nejoceňovanějších hororů loňského roku. Vedle působivého madmaxovského designu vycházejícího z industriální estetiky kovošrotů, dravého tempa akčních scén a efektního využití australských reálií kritici ocenili řadu originálních nápadů, kterými filmaři osvěžili žánrová schémata zombie filmů.

Pohádka pohádek (l racconto dei racconti, Itálie / Francie, 2014, r. Matteo Garrone)
„V první řadě Hra o trůny a hned poté Mario Bava a Pasoliniho Dravci a vrabci.“ Takhle vypadá poněkud kuriózní výčet inspirací, které ovlivnily italského režiséra Mattea Garroneho (Gomora, Reality Show) při natáčení jeho adaptace neapolských lidových báchorek Pohádka pohádek. První Garroneho snímek natočený v angličtině nabízí řadu nevšedních výjevů, např. pohled na Salmu Hayek pojídající obří srdce mořské obludy nebo na gigantickou blechu v opatrování Tobyho Jonese.

Realita (Réalité, Francie, 2014, r. Quentin Dupieux)
K různým podobám absurdity a nonsensu, které letošní karlovarský program nabízí, můžeme přičíst i cílenou „hovadnost“, kterou ve svých dílech jako Guma, Wrong nebo Hovadný fízlové pěstuje francouzský režisér Quentin Dupieux (jinak známý též jako hudebník působící pod pseudonymem Mr. Oizo). Svou nejnovější vykloubenou fantazii vystavěl kolem motivů typu tajuplné videokazety snědené divočákem nebo hledání nejpůsobivějšího hororového křiku v dějinách kinematografie.