Larisa Šepiťko / Tragika zmaru lidské duše

Půvabný zevnějšek možná lépe předurčoval Larisu Šepiťko k roli herečky, kterou si také v několika filmech při studiích vyzkoušela. Výrazně poetické a emočně explozivní filmy z ní ale udělaly výjimečnou režisérku, jíž se za krátkou tvůrčí kariéru, kterou předčasně ukončila tragická smrt při natáčení v roce 1979, podařilo získat hlavní ceny na festivalech v Benátkách i v Berlíně. Hned za svůj debut byla oceněna i na MFF v Karlových Varech, kde se letos pořádá její kompletní retrospektiva.

Larisa Šepiťko je spolu s Kirou Muratovou a Taťánou Lioznovou jednou ze tří vedoucích sovětských režisérek, které zanechaly výraznou tvůrčí stopu v dějinách ruské kinematografie druhé poloviny dvacátého století. Nečetnost ženských autorek je o to podivuhodnější, že do ateliéru Alexandra Dovženka, kam v roce 1955 Šepiťko nastoupila, bylo zároveň s ní přijato deset dalších dívek. To sice nebylo běžné skóre ve výrazně patriarchálně orientované společnosti, kde byla emancipovanost žen vítána jen v dobách válečné vřavy, nicméně to svědčí o tom, že profese režisérky nebyla v tehdejším Rusku úplnou raritou.

Mravní nesmlouvavost

Profilace jmenovaných autorek byla poměrně různorodá, ale všechny zcela zásadně čerpaly z odkazu svých VGIKovských...