Zvíře v člověku / Bílý bůh
Přednosti snímku Bílý bůh, vítěze sekce Un Certain regard letošního festivalu v Cannes, není potřeba nijak složitě objevovat. Vizuálně přitažlivý žánrový experiment režiséra Kornéla Mundruczóa nabízí diváckou atraktivitu i myšlenkový přesah. Příběh o dívce a psu lze vnímat jako novodobou variantu Bílého tesáku, Lassie či televizního seriálu Goro, bílý pes. Pomineme-li však tento triviální přístup, za dobrodružnou rovinou vyprávění se skrývá výstižná metafora, nabízející sofistikovanou kritiku elitářství a nadřazenosti bílé rasy a západní civilizace.
V jedné z úvodních scén bývalý profesor přihlíží v masokombinátu porcování těla krávy. Aby potvrdil, zda je maso vhodné ke konzumaci, vyjme z mrtvého těla srdce, rozřízne ho a podívá se dovnitř. Orgán pro něj nepředstavuje nic víc než pouhé maso. Už tento výjev poukazuje na kritický stav společnosti, v níž se vše stalo komoditou a racionalita zvítězila nad citem a duchovními hodnotami. Scéna zároveň předjímá příchod čehosi děsivého, co se chladně vypočítavému rozumu vymyká. Právě tímto iracionálním elementem se stává psí kříženec Hagen, který stane v čele organizované psí armády, jež se se vzepře autoritářským zákonům lidské společnosti. Hagen tak představuje absurdní nebo mysteriózní motiv na způsob velryby na náměstí ve Werckmeisterových harmoniích Bélly Tarra nebo dívky s telekinetickými schopnostmi ve Stalkerovi Andreje Tarkovského. Mundruczó tento univerzální přesah doplňuje zcela konkrétními historickými a kulturními odkazy. Hudební motiv z Uherské rapsodie Ference Liszta, který plní v katarzním závěru magickou funkci, lze chápat jako narážku na maďarský nacionalismus, odkaz na Wagnerovu operu Tannhäuser zase nepřímo asociuje antisemitismus.
Jediná naděje v apokalypticky pojatém světě filmu na sebe bere podobu moci, která představuje morální autoritu. V Bílém bohu tato síla nabývá konkrétní fyzické formy v podobě zvířete. Pes jako symbol nevinnosti a čistoty je zároveň nelidskou bytostí. Právě tím, že utlačovanou společenskou skupinu zosobňuje odlišný živočišný druh, je zaručen nezaujatý pohled. Pro minority, které jsou vystaveny společenskému tlaku, je zde tak zajištěna presumpce neviny, zbavená kulturních stereotypů. Mundruczó dává tématu spravedlivé vzpoury navíc ještě náboženský rozměr, když z nevinné a čisté zvířecí bytosti udělá krutého pohanského spasitele, který zmobilizuje psí armádu. Záběry na stovky kříženců, proudící ulicemi města a zabíjející hříšníky, vyjadřují sílu kolektivní vzpoury, kterou lze zažehnat pouze prostřednictvím zázraku.
V Bílém bohu se Mundruczó výrazně odchyluje od svého dosavadního rukopisu, aniž by opustil dvojí čtení svých příběhů. Počínaje svým celovečerním debutem Šťastné dny dosud uplatňoval zdánlivě emočně vypreparované modelové příběhy. Jeho postavy jako by nejednaly z vlastního rozumu, ale na základě vnějších impulzů, nebo slepě následovaly řízení osudu. Pomalé tempo vyprávění, dlouhé záběry, minimum dialogů a rozvolněná dějová linka upozorňují na to, že v jeho filmech máme co do činění s duchovní symbolikou tematizující hřích, vinu, trest a vykoupení. V Deltě bratr a sestra naváží milenecký vztah a jsou za to zabiti vesnickou komunitou, která tak spáchá ještě horší čin, než byl prohřešek sourozenců. V Projektu Frankenstein je síla rodičovského pouta zkoušena na vztahu otce k synovi, který je vrah. Jedinou cestou vykoupení je přitom synova smrt.
V Bílém bohu se Mundruczó přiklání k diváčtější variantě vyprávění, v němž více zdůrazňuje příběh, staví na jasných symbolech a poprvé umísťuje do centra děje postavy, které jsou sympatické, což usnadňuje dosud problematickou identifikaci. Mísení dobrodružného příběhu s prvky dramatu, thrilleru, hororu a mysteriózního filmu zde tak není samoúčelnou žánrovou manýrou, ozvláštňující banální příběh, ale smysluplným prostředkem. Experiment s žánry tu slouží společensko-kritické metafoře o totalitě, rasismu a svobodě, vzpouře a vykoupení.