Padesát odstínů motýlích křídel / Pestrobarvec petrklíčový
Peter Strickland patří s Benem Wheatleyem (Pole v Anglii), Joem Cornishem (Útok na věžák), Jamesem Watkinsem (Žena v černém) či Ciaranem Foyem (Citadel) do nové generace britských filmařů, kteří se uvědomělým nadhledem a precizním stylem vztahují k historii populární kultury i pokleslé žánrové kinematografie. Po oceňovaných snímcích, rape-revenge thrilleru Katalin Varga a psychologickém hororu Berberian Sound Studio, přichází s napjatě očekávaným Pestrobarvcem petrklíčovým, kterým posiluje svou pozici nonkonformního filmaře.
I s novým snímkem Strickland prozkoumává účinky nerozlučného páru senzační kinematografie: Thanata a Libida. Ačkoli jeho poetika vyrůstá z brakové půdy, tvůrce zároveň odmítá servírovat prvoplánový pohled na fyzické projevy násilí a touhy. Zatímco Berberian Sound Studio zřetelně vycházelo z italských krvavých detektivek označovaných žánrovou nálepkou giallo, Pestrobarvec petrklíčový je přiznanou poctou sexploatačnímu filmu 60. a 70. let. Sexploatace se odlišovala od předešlých forem exploatace tím, že nebyla falešnou dokumentací o nudismu či nespoutané exotice, ani subžánrem tzv. burlesque films, ale erotiku ospravedlňovala fikčními příběhy – jakkoli (s)prostými a kuriózními. Pestrobarvec začíná zdánlivě v tomto duchu. Přes starobyle stylizované titulky vnikáme do hříšných tenat a skrze špehýrku voyeuristicky přihlížíme lesbickému sadomasochismu. Vedlejší roli tu dokonce hraje Monica Swinn, jedna z můz klasika tohoto typu filmu Jesúse Franca. Klasická sexploatace v podobě rychlokvašených produkcí, které zištně poskytovaly soft-erotickou obrazivost, je však důsledně dekonstruována ve prospěch jemného melodramatu surrealistického koloritu, na hony vzdálenému tomu, co kdysi tvořil Russ Meyer, Herschell G. Lewis anebo David F. Friedman. Pestrobarvce petrklíčového lze svým způsobem vidět jako alternativu vůči mainstreamovým Padesáti odstínům šedi, když vypráví o femininním vztahu k BDSM a zároveň neprovokuje explicitními sexuálními scénami příkladu Francovy sexploatace. Stricklandův film ale nespadá do mainstreamu. Připomíná vrstevnatý palimpsest nerozlišitelně prolínající tradici trash kultury a uměleckého, až experimentálního kina. Strickland se vydal stejnou cestou jako Trier v Nymfomance, když stylizoval svůj film jako bytostně osobitou výpověď využívající zcizující způsob vyprávění o temných stránkách sexuality, omezeného pouze na ženskou perspektivu (v Pestrobarvci petrklíčovém se neobjevuje ani jedna mužská postava). Na rozdíl od Triera se Strickland naštěstí zdržel pedagogické deskripce a otevírá pole pro mnohoznačné tlumočení. To však současně představuje i trhlinu na jinak hypnotické fresce o mezním stavu lásky jako bytím-pro-druhého.
Nejeden divák se totiž pravděpodobně nezbaví dojmu, že některé použité stylistické výsady nemají v kontextu vyprávění příliš opodstatněný význam, že jsou tu proto, aby upozornily na sebe samé, nesly funkci hádankovitého ornamentu zdobícího Stricklandův vycizelovaný audiovizuální šperk. Neuvědoměle se tím Strickland přibližuje neotesaným formám (s)exploatace postavených na poskytnutí senzace i za cenu „zviditelnění“ fikce selhávající ve vyprávějící logice. Film se kupříkladu snaží dát po vzoru Sběratele Williama Wylera do úzkého vztahu sexualitu a entomologii, aniž by danou symboliku důsledněji propracoval. Když detaily anatomicky propátrávají sady zakonzervovaných motýlů, když nás atakuje asociace na Brakhageovo Mothlight, když jsme vystaveni nepříjemným hmyzím zvukům (srov. s Katalin Varga), Stricklanda zajímá vlastně samotná textura, aniž by na rozdíl od Berberian Sound Studio vhodně odpovídala úloze jakkoli pokrouceného, ale přesto narativního, nikoli ryze experimentálního vyprávění. Můžeme se pouze domnívat, nakolik silný vliv měl na výsledek produkční tým v čele s Benem Wheatleyem, jenž stál za podobně uzpůsobeným Polem v Anglii, u něhož přesto byla manýristická estetika ospravedlněna silným exhibicionismem. V případě Pestrobarvce petrklíčového, důvěrného melodramatu, v němž ženy projevují svou intimitu močením do úst, působí poněkud rozporuplným dojmem.