Má stát dotovat kinematografii nebo ne?

Takové drama česká kinematografie už dlouho nezažila. Drama, které jako špatně napsaný thriller s nádechem nechtěné formanovské poetiky obsahovalo denunciační email, zmatení v poslaneckých lavicích, lobbisty rozpálené doběla, konspirační grafy... Seběhlo se kolem volby členů Rady Fondu kinematografie, které měli v uplynulých měsících podle nových pravidel zvolit poslanci ze jmen vzešlých z nominací filmových organizací. Volba, jež by normálně nejspíš ušla pozornosti médií i veřejnosti a prošuměla tiše parlamentem, se stala jakýmsi druhým dějstvím ke kauze „Lída Baarová“ z loňského podzimu, kdy se část Rady bývalé distancovala od údajně zmanipulovaného a politicky motivovaného rozhodnutí udělit nejvyšší podporu snímku Filipa Renče a opominout projekty podpořené už v minulosti ve fázi vývoje (viz glosa Víta Janečka v Cinepuru 97).

Drama kolem volby mělo řadu zákrut a rovin a vyneslo do popředí témata, o kterých by se ve vztahu ke kinematografii mluvit mělo. Jednak, periodicky se vracející, zda by stát měl vůbec kinematografii podporovat a pokud ano, jakou? Autor emailu denuncující některé kandidáty vzkřísil oblíbenou demagogickou opozici mezi elitářstvím a lidovostí, mezi filmy tzv. normálními, určenými pro „normální“ publikum, a těmi uměleckými, na něž nikdo nechodí, jsou nepotřebné a jež v obecné představě Fond podporuje hlavně. Fond přitom podporuje celé spektrum snímků – komerční/žánrové i „artovější“ a ambicióznější, jako Kobry a užovky.

Parlamentní listy se pod alarmujícím titulkem „děsivé pozadí a známá jména“ pustily do rozkrývaní konspirativních, klientelistických spojnic ve filmařských kruzích a vykreslily filmaře jako vyžírky, kteří se v systému naučili chodit a pakují si kapsy z veřejných peněz. Takové texty podkresluje představa, že by kinematografie podporována neměla být vůbec a měla by o ní rozhodovat ruka trhu. Shoda na tom, že podpora kinematografie má smysl a je součástí moderní společnosti, tak není, jak se znovu ukázalo, ani zdaleka automatická. I na jejím dosažení by nová Rada měla zapracovat a srozumitelně vysvětlovat, proč má Fond a jeho práce smysl. Nejde jen o rozdělování peněz, ale o důvěru v celý systém. Což je důležitější, než jestli jeden dostal víc a jeden míň (což bude platit vždy). Kinematografie přitom není jen produkce celovečerních filmů, na něž se debata scvrkává nejčastěji, ale filmová kultura jako celek, tedy i festivaly či periodika (včetně toho, které držíte v rukou). Stejně tak mohou na reputaci svého oboru zapracovat i samotní filmaři.

Povyk kolem volby Rady tak možná inicioval něco podstatného – seriózní debatu o smyslu a fungování Fondu a o směřování a stavu tuzemské filmové kultury. Logika „když nás venku nechtějí, ať nechají být, protože u nás doma se na naše filmy chodí“ a rétorika, že česká kinematografie má ve světě stále dobrý zvuk díky nové vlně, už totiž dávno nestačí a neplatí. Audiovizuální prostředí se rychle mění. Jak, to si můžete přečíst například v textu o tuzemské distribuci od Přemysla Martinka i v samotném tématu Mimo kino.