Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dlouho nezaznamenal český hraný film krátce po uvedení do kin tolik chvály jako Kobry a užovky. De facto už po novinářských projekcích začaly internetovými databázemi a diskuzními fóry kolovat až extatické výkřiky skloňující populistické slovo „nejlepší“ v mnoha směrech. A to i od kritiků, kteří jindy bývají převážně věcní. Třetí celovečerní film tvůrčího týmu kolem režiséra Jana Prušinovského si uznání zaslouží. Ačkoli trpí některými neduhy divácké odnože české kinematografie posledních zhruba patnácti let, mnoha z nich se dokáže vzdálit dostatečně na to, aby se v jeho případě dalo hovořit o vyspělém evropském artu.

Scénář Kober a užovek napsal letos teprve šestadvacetiletý spisovatel a student scenáristiky na FAMU Jaroslav Žváček. Schopnost glosovat sociální poměry bez pachuti hospodské vševědoucnosti předvedl už ve svém útlém románu Lístek na cestu z pekla. I ve scénáři se dokázal vyvarovat kontraproduktivního vrstvení přílišného množství sociálních motivů, kvůli kterému v poslední době například příliš nerozkvetla Poupata Zdeňka Jiráského. Žváčkovým mentorem na FAMU byl navíc Petr Jarchovský, jehož arriagovské Horem pádem dodnes platí za vzorový příklad utopení ambiciózní společenské kritiky v neukočírovatelné množině různých témat.

Hrdina filmu Kobra sice například nemusel lacino „vydělané“ peníze vzápětí utopit v automatech, ale podobně drobných zaváhání je ve filmu naštěstí minimum. Většinu z nich navíc omlouvá žánrové zařazení do hybridní škatulky tragikomedie. Tato kombinace se v současné české kinematografii usadila jako oblíbený zastřešující koncept, který tvůrci často zneužívají jako zástěrku scenáristické nekázně, která umožňuje hromadit samoúčelné hlášky a komické scénky bez ohledu na celkový kontext. „Hláškování“ zdobí i Kobry a užovky, jejichž oficiální trailer byl vypočítavě postaven primárně na něm. Avšak diváky, kteří na film vyrazí právě na základě vydělených efektních promluv postav, čeká nepříjemné překvapení.

Všeobecně pesimistické a skeptické postoje české veřejnosti vůči stavu naší společnosti, které kolegyně Jana Bébarová výstižně pojmenovává jako vprdelismus, prostupují i Prušinovského snímek. Navzdory několika násilně humorným momentům ale působí mnohem uvěřitelněji než v jiných českých filmech usilujících o stejné vyznění. Oscilaci mezi tragikou a komikou tu paradoxně sbližuje formální dotaženost zpracování. Prudké zakončování většiny sekvencí zbavuje ty tragické patosu a odlehčené nemístného vtipu. Takto nastolený temporytmus umožňuje Prušinovskému a dvornímu kameramanovi Roberta Sedláčka Petru Koblovskému hru s hloubkou pole, která snímek definitivně vzdaluje televizním postupům a přibližuje třeba úspěšným dílům skandinávské provenience.

Stejným směrem míří i nahlížení celospolečenského problému narkomanie. To se na poli českého hraného filmu objevuje v různých polohách. Kobry a užovky nedosahují stylizované sugestivnosti zapomenutého Kanárka Viktora Tauše či PIKA Tomáše Řehořka, ani se dobrovolně nebrodí ve funkcionalistické šedi jako výtečný Michálkův Anděl Exit. Očekávatelně mají blíž k Samotářům nebo Perníkové věži s tím, že se nesnaží o vytvoření další z řady generačních výpovědí (věk jednotlivých postav nehraje žádnou roli). Jejich nadčasovost nespočívá v podbízivě nadsazených situacích rezonujících s mladým publikem. Závislost tu není zase taková legrace.

Kobry a užovky mají všechny předpoklady k tomu, aby zazářily při dalším udělování výročních cen, ať už jsou pojmenované jakkoli. Zabývají se takzvaně palčivým tématem, před formálními experimenty dávají přednost uchopitelnosti masami a opírají se o výrazné herecké výkony. Prušinovský natočil tematický ucelený, dostatečně svébytný a nepodbízející se film, jehož sociální kritika má konečně potenciál oslovit i publikum světových festivalů. Bude se kolem nich plazit, ale může i kousnout.